Připomíná mi to psaní všech "genderově vyvážených" cvoků. Váš syn je prostě postižený. Když bude někdo bez nohy, také o něm nebudu říkat, že je zdravý a ostatní lidé to nechápou.

Když je postižený, neznamená to, že by ho měl někdo nenávidět či jím pohrdat. Prostě je potřeba zapojit toleranci. U autistů, stejně jako u člověka bez nohy a nebo u člověka s IQ 80, který určité věci prostě nepochopí. A zároveň učit toleranci jeho, aby neopovrhoval ostatními.

Nehodlám Vám Váš názor brát. Budu-li ovšem vycházet z definice postižení, která praví, že zdravotní postižení je určitá odchylka ve zdravotním stavu člověka (fyzickém či psychickém), která jej omezuje v určité činnosti (pohyb, kvalita života, uplatnění ve společnosti), těžko s Vámi můžu souhlasit.

Chce se mi říct:" No to je dost":-)

Heleno jednou nohou...dávej si pozor, kam šlápneš druhou

Dávám, Jaromíre, dávám. Našlapuji zlehýnka

Milá Heleno, předně Tě (tuším jsme si na fb potykaly, pokud ne, tak se omlouvám za mylný dojem) vítám zpět, respektive pro mne poprvé. Jak jsem si zjistila, přestala jsi vloni blogy zde psát zhruba v době, kdy já začala. Tak doufám, že se potkáme častěji než v diskusích či na fb. Takže pro začátek požehnaný Nový rok Tobě i Tvým dětem.

Když jsem byla ze svého staršího syna nejzoufalejší, dostala se mi do ruky knížka o problémových dětech. Na 10 otázek, zda se opravdu vymyká v tom či onom jsem si musela 10x odpovědět ano. Na další straně ovšem psali, že se mám, uklidnit a zkoncentrovat, protože vychovávám budoucího lékaře, právníka, vynálezce, vědce, .... Tak jsem se zhluboka nadechla a svého syna vychovávala dle svého nejlepšího vědomí, citu a svědomí. A nyní studuje druhým rokem medicínu a především, jeví se jako mladý spokojený a vyrovnaný muž.

Čili jen podle toho, co jsem si přečetla zde i v těch pár předchozích blozích, co jsem teď u uspávání svého (pozdního) synka, soudím, že půjde o podobný případ. Jsem si jista, že se Vám oběma (či asi spíše všem třem) Vaše snaha to vše zvládnout vyplatí a jednou bude nejen úspěšný, ale především šťastný mladý muž, který si svou cestu životem najde.

A také prosím, piš. Tvé blogy jsou balzám

Díky moc, Dášo! Už nad ním dávno nezoufám a v jeho budoucnost věřím. Zpočátku jsem vlastně víc zoufala nad sebou - měla jsem pocit, že prostě musím něco dělat špatně. Vůbec jsem nechápala, jak o něm můžou učitelky ve školce říkat, že je hodné a absolutně poslušné dítě, které si sice neumí hrát s dětmi, ale zato je dokáže organizovat a kontrolovat. V momentě, když jsem se zjevila ve dveřích, stalo se totiž z poslušného dítěte to dítě, které jsem znala. Měla jsem totiž logicky pocit, že problém je ve mně. Pak mi bylo vysvětleno to, co jsem sama věděla, ale na sebe jsem se to neodvážila aplikovat - pokud malý "aspík" věnuje veškeré své soustředění na to, aby se ve společnosti choval tak, jak je mu doma vštěpováno, je logické, že v momentě, kdy se cítí v absolutním bezpečí (tedy s maminkou), musí vše, co se v něm nastřádalo, ven. Od chvíle,kdy jsem si připustila, že jeho záchvaty nejsou důsledkem mé špatné výchovy, se mi mnohem lépe dýchá, uklidnila jsem se a spolu se mnou vlastně i on.

Teď právě už pokolikáté čtu Der schwarze Obelisk od Remarqua a při čtení výroků synka jsem si vzpomněl na dialogy s Isabelou, chovankyní ústavu choromyslných. I on si kladl otázku, kdo je tu vlastně blázen.

Vy to čtete v originále, pane Bicero?

Kluk to nebude mít snadné jen proto, že žijeme ve světě převrácených hodnot. Ve všem, co řekl, s ním souhlasím. Přijde mi, že máte geniální dítě. A přesně jak píšete na závěr, stojí za to se zamyslet, kdo je tady vlastně "postiženej"? Váš syn to rozhodně není. Ne pro mne. To my jsme postiženi. Strachem, agresí, zatvrdlostí, pohodlností přemýšlet. Přeji mnoho sil a lásky vám oběma a pište prosím dál!

Ani bych neřekl převrácených hodnot, ale ve světě, kde si každý tvoří hodnoty sám na základě momentální situace. (bez paušalizace)

A heleme se, kdo se nám to téměř po roce probudil z blogové hibernace. Onehdá naše Terez Prasličková a teď přímo sama Helén Trojská. Hned jsou ty mrazivé dny o trochu vroucnější.

Co více říci než

No - já si myslím,že takovej nějakej jinej je - zřejmě nějaká forma autismu.

No - ale pokud nebudete sedět na za mnou sedačce v letadle,tak je mi to buřt ...

Dejme tomu, že jde o nějakou formu autismu, ale to není podstatné. Já jsem sama napsala, že jiný je, jen je otázkou, zda za normální budeme považovat průměr, tedy statistickou normu, nebo zda připustíme, že existují třeba i morální normy. A nebojte, do letadla odmítá. Ačkoli myslím, že byste si jej ani nevšiml. Umí se chovat, učitelé i vedoucí v kroužcích ho označují za velmi hodné dítě, které problémy nedělá. Takový záchvat dostane dnes už jen při velkém rozrušení. Při cestách autobusem sedí vzorně a okolí o něm ani neví. Ale možná by Vám bylo příjemnější dítě, které Vám bude kopat do sedačky, dožadovat se bonbónů... No prostě normální dítě

Sám mám vnuka mnohem normálnějšího. Ten nedávno spolužačce, která mu něco zlomyslného provedla řekl, že je p.ča vylízaná. Ta to samozřejmě bonzla a paní učitelka mu domlouvala, že tak se spolužačkou mluvit nemá, ale raději to říci jí. Za trest měl desetkrát napsat, jaké si z toho vzal ponaučení. To znělo: že jsem řekl Kateřině p.čo vylízaná správné nebylo. Příště to řeknu paní učitelce.

Že nechá pozdravovat taky jeden blázen.

Zdravím Vás, Josefe! A že jsem Vám chyběla, mi neřeknete?