Sluší ti to, já bych ti nelhal!
S těmito slovy se se mnou synek rozloučil, než se spolu se svou sestřičkou a tatínkem vydal vstříc dalšímu z prázdninových dobrodružství.
Zamávala jsem jim a šla to omrknout do zrcadla, které mi potvrdilo, že než bych riskovala setkání s někým, kdo je postižen absencí vytříbeného vkusu, raději bych sama sobě měla vyhlásit přísný zákaz vycházení. Pokud vás snad napadlo, že můj syn je tak trochu nezdvořák, musím vás vyvést z omylu. Jeho vyjádření je naopak velmi diplomatické a znamená zhruba to, že pro toho, kdo mne má rád, budu krásná, i kdyby mi třeba místo nosu narostlo chodidlo, a z ostatních ať si nic nedělám. Říct někomu, kdo vypadá tak jako momentálně já, že mu to sluší, totiž vyžaduje hodně lásky. Nebo sebezapření.
Hledím na svůj obraz v zrcadle a říkám si, jestli ona ta má touha po krásných zubech nebyla nakonec jen zbytečná rozmařilost. No, co si budeme povídat, byla. Vždyť těmi starými zuby se dalo docela v pohodě jíst a vypadala jsem s nimi vcelku normálně. Co na tom, že se trochu rozpadaly? Zato teď! Nejenže to bolí, vypadám jako sysel převlečený za Ítího a nemůžu jíst nebo snad spát, ale já nemůžu ani mluvit. A to už je kalamita. Konečně chápu, co znamená, že pro krásu se musí trpět. Trpím neskutečně. Vlastně skutečně.
Můj okouzlující zubní opravář totiž usoudil, že aby mi mohl udělat nový chrup, je nejprve potřeba zpevnit mou čelist, která se zásluhou jiného opraváře téměř rozpadla. Narval mi tedy pod zuby jakousi hmotu, kterou podle bolesti a otoku tipuji na nějaký velmi roztažný beton, ústa mi upevnil svorkami, asi nemá rád upovídané ženské, a na hlavu mi nasadil masku, která má fixovat čelist a mírnit otok.
Patrně nebylo zrovna dvakrát moudré podstoupit zákrok s čočkami v očích. Zkuste si vyndat čočky z milimetrových škvírek, které vám vlivem otoku zůstanou místo očí. Nandat je zpět je potom absolutně nemožné. Přijít v brýlích by bylo bývalo rozumnější také proto, že když už si váš mozek vzal dovolenou, možná by alespoň lékaři došlo, že pokud vám zafačuje uši, nebudete si mít své brýle jak nasadit.
A tak si tu tak stojím před zrcadlem – nateklá, zafačovaná, hladová, bez uší, navíc téměř slepá, přemýšlím, zda dřív zhynu hlady a vyčerpáním nebo se přerazím na schodech, a je mi jasné, že pokud v nejbližších dnech vystrčím hlavu z domu, hrozí, že budu stíhána za buzení veřejného pohoršení. Proto se rozhodnu držet se doporučení lékaře, hodně spát a relaxovat, hlavně nic nedělat. Několik dní marně hledám polohu, v níž bych dokázala zabrat – na zádech spát neumím, na břiše nesmím a na boku to nepředstavitelně bolí. Snažím se tedy alespoň relaxovat. Přelouskám několik dětských knih, jiné můj tišícími prostředky utlumený mozek nepobírá, občas, když se nikdo nedívá, schladím svůj oteklý obličej v bazénu a mezitím se snažím do sebe brčkem dostat alespoň nějakou energii.
Po necelém týdnu otok ve tváři již mírně opadl, tudíž jsem schopna nasadit si čočky. Ovšem ovocné šťávy už mi lezou i ušima a vypadá to, že dopadnu jako v té pohádce o oslíkovi, který se chtěl odnaučit jíst, a když už se mu to málem povedlo, tak umřel. Ruším si proto zákaz vycházení a vydám se do obchodu poohlédnout se, zda by se nenašlo něco tekutého, leč energeticky vydatnějšího. Aspoň při té příležitosti zjistím, jak jsme na tom my Češi s tím vkusem.
Lidé se povětšinou tváří, že neexistuji, odvrací hlavu, aby se o pár metrů dál mohli otočit mým směrem a nepokrytě na mne zírat. Bezpochyby jim přijdu natolik neodolatelná, že ode mne nemůžou odtrhnout svůj pohled.
„Jé, mami, to je paní doktorka, že jo!“ ozve se hlas malé holčičky, která svým prstíkem ukazuje přímo na mne. „To bude spíš pacientka,“ vysvětluje jí maminka a věnuje mi rozpačitý pohled. Holčička se ovšem nedá odradit a osloví přímo mne. „Že jsi paní doktorka?“ Zakroutím hlavou, neb mluvit mi moc nejde, a usměju se na ni. „Tak mi slib, že budeš chodit do školy pro doktorky, ty budeš krásná doktorka!“ volá na mne holčička, ale to už se ji maminka snaží odtáhnout pryč. Pobaveně brouzdám mezi regály a marně hledám něco, co by alespoň částečně utišilo můj příšerný hlad, když tu najednou zvedne svůj pohled mým směrem paní u ochutnávky sýrů. „Ježišmarja, vám to sluší!“ prohlásí ona dáma natolik nahlas, že pokud by snad byl v obchodě někdo, kdo si mne dosud nevšiml, už tomu tak rozhodně není. Až tak přehánět s tou uctivostí by to nemusela, říkám si a nechápavě na ni zírám. „No vy máte naprosto úžasnou a dokonalou podprsenku!“ Pokusím se sklonit svou hlavu natolik, abych si ověřila, zda z pod mého oranžového tílka náhodou nekouká něco víc, než by mělo, ale vidím jen kousky ramínek, které o podobě mého prádla příliš nevypovídají. Nechápavě proto kroutím hlavou. „No je oranžová“ vysvětluje ta dáma, která mým směrem přilákala pohledy mnoha lidí, a okamžitě ze sebe chrlí další vodopád slov. „Já marně sháním oranžovou podprsenku. Kde jste ji koupila? Okamžitě mi to prozraďte, já ji musím mít!“ Nevzpomínám si, ale i kdybych si vzpomněla, nebyla bych to se šněrovanými ústy schopna vyslovit, proto jen pokrčím rameny a s omluvným úsměvem se mám k odchodu. Za sebou uslyším hlas jakéhosi pána: „To je smutný, taková pěkná ženská a ona je němá!“ „Ba ne, ta nebude němá,“ oponuje mu hlas ochutnávkové dámy, „to bude cizinka!“
No, sečteno podtrženo, sice jsem na zahnání hladu nesehnala víc než mléko a kousek masa na vývar, zato jsem se přesvědčila, že s tou vytříbeností vkusu našeho národa to nebude rozhodně až tak zlé!
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Jsem dítě štěstěny
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Zoufalá matko, nezoufej!
Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Předvánoční chandra
Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli... Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
Koutková Helena
Chrám ze lží a smutku
Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x