Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo

Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.

Ale abyste si jako nemysleli, že si pořád jenom stěžuji, tak to moje nové zaměstnání má i celou řadu pozitiv. Jako třeba, třeba, třeba… No, nějak si zrovna nemůžu na žádné vzpomenout.

Jo, už to mám! Tak třeba to, že se denně dostanu do hor na čerstvý vzduch. Nebo Bohouš. Už jsem vám říkala o Bohoušovi? No, on se vlastně možná jmenuje Pepa, ale to není až tak podstatné. Každopádně je to fajn mužský a velký sympaťák. Potkávám ho každý den před obecním úřadem, kde parkuji, abych se do školy mohla projít a užít si toho horského vzduchu. Bohouš je velmi pracovitý a má moc rád děti. Říkal to obecní policista, fešný chlap, kterého také potkávám před obecním úřadem, tak to musí být pravda. Také má Bohouš velmi slušivou zmijovku a ohromné hrablo, na němž by mohl vozit hned čtyři děti najednou, kterým pravidelně odklízí sníh, abych neupadla. A k tomu všemu je moc hodný – ptal se mne, jestli u nás nemáme vlastní zmetky, že se za nimi plahočím přes hory a lány, a nabídl mi, že mi půjčí to krásné hrablo, abych si o ty hajzlíky nezlámala své něžné ručičky. Nebo prý stačí říct a on už jim ty hnáty zpřeláme sám. Jak říkám, sympaťák každým coulem!

Jo a tuhle, jak napadlo během dopoledne zhruba třicet čísel sněhu, měl Bohouš fakt hodně práce. Dobrovolně totiž přebírá nejen práci neschopných pedagogů, ale i práci spících silničářů. Ale tentokrát to vzal asi příliš důkladně, neb se mu podařilo nejen odhrnout závěje sněhu v serpentýnách kolem školy, ale také cestu uhladit tak, až se leskla jako zrcadlo.

A tak měl hodně práce i fešný policista. A taky hasiči a záchranka. Jen během pěti vyučovacích hodin skončilo v těsné blízkosti školy asi 12 nabořených aut.

Sledovala jsem to z okna třídy s takovým strachem v očích, že se mne i osmákům zželelo. Nejenže byli celou hodinu hodní, hudbu z mobilů si do uší nepouštěli tak, aby se navzájem přeřvávala, a několik z nich se během mé výuky otočilo i směrem ke mně, ale dokonce mne dva největší sígři před mým odjezdem domů objali – prý pro štěstí. Fakt mi při té příležitosti nic nenalepili na záda ani nevyvedli jinou lumpárnu.

A Bohouš, když shledal, že má málo soli a zrcadlo kolem školy zpět na vozovku předělat nedokáže, odebral se k obecnímu úřadu, aby mi ometl auto a posypal alespoň výjezd z parkoviště. Díky tomu dobrému muži jsem se tedy vcelku pohodlně dostala na „hlavní tah“, který ovšem fešný policista mezitím uzavřel a vymanévroval mne vychutnat si pohádkovou krajinu po jakési polní cestě, po níž běžně jezdí maximálně skibus poháněný zkušeným domorodcem. To vám byla panoramata, i Homolková by záviděla!

Se zařazenou jedničkou jsem si to šinula neprohrnutou cestou, kterou jsem místy jen tušila. Několik řidičů přede mnou ji patrně tušilo ještě o něco méně než já, a tak zůstali viset v místech, kde jsem to opravdu nepotřebovala, a proto jsem několikrát musela změnit směr kamsi do neznáma. Na hlavní tah se mi podařilo vrátit po zhruba 12 km, v místě vzdáleném od obecního úřadu za běžných okolností 1,5 km.

To už jsem přeřadila na dvojku, a ačkoli se auto chvílemi chovalo spíše jako sáně, v pohodě jsem doklouzala nejen do Jablonce, ale nakonec i do Liberce.

Jak říkám, samá pozitiva, a to ani nezmiňuji ty sociální jistoty!