Být ženou

Jsem ráda ženou, baví mne to! Nechci být jako muži, zvládat to, co oni, ani nechci, aby mne někdo obdivoval za to, co všechno dělám, za to co musím zvládat jako žena. Je mi příjemné, když vím, že se na mne muž rád dívá a rád si se mnou povídá. Mám dobrý pocit, když jsem hezky nalíčená a oblečená, kalhoty nosím zcela výjimečně. A vůbec mi nevadí být vnímána jako slabší pohlaví. Naopak, baví mne to. Ovšem cesta k tomuto poznání nebyla úplně bez překážek.

Kdysi, ještě za mých studentských let, jsme s přáteli vyrazili do Tater. Byli jsme ve složení čtyři mladíci, z nichž jeden byl můj tehdejší přítel, a dvě dívky. Nikdy jsem nebyla zrovna horolezkyně ani bůhvíjak fyzicky zdatný jedinec, přesto jsem se tenkrát vehementně snažila s pány držet krok. Můj pocit, že aby mne muži vnímali, musím být stejná jako oni, patrně pramenil z toho, že alespoň trochu ženských tvarů jsem nabyla později než většina mých vrstevnic.

V osvědčených ošoupaných botách, otrhaných šortkách a vytahaném triku jsem se proto tehdy s krosnou na zádech a s úsměvem na tváři vydala z Tatranské Lomnice k chalupě vzdálené zhruba čtyři hodiny svižnějším tempem a přesto, že mne ukrutně bolelo břicho, nedala jsem to na sobě znát. Ta druhá slečna, v přiléhavých minišortečkách a tělo kopírujícím tílku, začala zhruba v půlce cesty kňourat, že má puchýř na patě a dál už prostě nemůže.

Její blbost, neměla si brát nové boty, říkala jsem si. Ale pánové ochotně zastavili, že si tedy odpočineme. Slečna za vydatného mrkání svými perfektně nalíčenými řasami dala pánům náležitě najevo, že bez jejich pomoci zhyne v lesích a stane se potravou líté zvěře. Byla tak slabá a bezbranná, že jí prostě museli pomoci. O obsah jejího báglu, se proto rozhodli podělit, a to pochopitelně i se mnou. Slečna tudíž dále pokračovala s prázdnou krosnou, díky čemuž cestu přežila, a mně přibyly do batohu její mačky, dva bochníky chleba a troška kosmetiky. Ta totiž do pánských zavazadel nepatří. Co na tom, že byla pomalu stejně těžká jako mé celé vybavení na týdenní pobyt.

Na chatu (horolezeckou boudu) jsem dorazila nejen vyčerpaná, ale také s takovými bolestmi v podbřišku, že jsem byla přesvědčená, že to na mně musí být vidět. Evidentně nebylo. Poté, co jsme se zabydleli, omyli a nasvačili, pánové zaveleli výšlap na Lomnický štít. Slečna opět zamávala řasami tak, že mne málem odvála do rohu, a oznámila, že zůstává na boudě. Protože nikdo nic nenamítal, pokusila jsem se také mírně vzepřít. Na mé oznámení, že mne bolí břicho, a že bych možná také raději nikam nešla, jsem byla poplácána po zádech s tím, že to rozchodím.

Jsem si plně vědoma toho, že za to, co následovalo, si můžu sama. Neměla jsem nikam chodit…

Nicméně jsem vyrazila a bolest sílila. Pánové se mi začali vzdalovat a ten můj byl možná už na vrcholu, když došlo ke zlomovému okamžiku. Byla jsem asi v polovině skalnatého úseku, který se zdolává za pomoci jistících řetězů, když mi praskla cysta v břiše. Sunula jsem se kamsi dolů a loučila se se životem. Měla jsem ohromné štěstí, že jen kousíček pode mnou stoupal jakýsi dostatečně silný muž, který mne zachytil. Rozplakala jsem se jak malé dítě a onen pán mne ještě se svým přítelem donesl zpátky na chatu.

Vlastně není až tak podstatné, co se dělo dál, ani jak dopadl můj tehdejší vztah. Mnohem důležitější je to, že jsem si tenkrát konečně plně uvědomila, že jsem žena, a tudíž není slabostí být jen žena. Tehdy jsem pochopila, že mne nikdo nebude obdivovat za to, že budu chtít zvládnout to samé co muži, že se s nimi budu snažit držet krok. A že to vlastně vůbec nechci. Má-li mne někdo obdivovat, pak ne za to, co všechno jako žena dokážu, ale za to, jaká žena jsem. A neváhám k tomu použít všech dostupných ženských zbraní.

Občas se cítím slabá a tuto slabost se nestydím dát okatě najevo. Občas využiji přiléhavé šatičky, občas mávám řasami, občas mám puchýř na patě…

Je krásné být ženou!