Pokud si to přejete, můj pane

Ráda sledují své děti, když si hrají a výjimečně se při tom nemlátí vzájemně tyčí po hlavě tak, až třísky lítají. Taková situace nastává zpravidla tehdy, když hrají takzvané hry rolové, tedy ty, při nichž hrají někoho, kým ve skutečnosti nejsou. Na maminku a na tatínka, na doktora a sestřičku, na prodavače a zákaznici…

Při těchto hrách dokážou být na sebe milí, a to docela dlouho. Naopak hry s pevnými pravidly ještě ve svém věku bez výbušných emocí nezvládají, protože se na pravidlech nikdy nejsou schopni shodnout. Ty bývají doprovázeny slovy: „Jsi úplně neschopná, tebe nemůžou vzít do školy, když nepochopíš jednoduchá pravidla!“ či „Jsi zlý, já s tebou nehraju!“. Po těchto slovech se většinou na jedné z hlaviček objeví boule a následuje hurónský řev.

Včera jsem je sledovala, jak si hrají na pro mne nespecifikovatelné postavy a jsou při tom k sobě navzájem velmi zdvořilí. Vykali si a z jejich slov čišela až dvorní etiketa.

„Byla byste tak laskava a podala mi kakao?“ pronese prcek směrem ke své mladší sestře, přičemž hrnek s kakaem má asi dvacet centimetrů od své ruky, zatímco sestřička je na opačném konci místnosti. „Zajisté, pane, hned vám ho podám,“ odpoví Julča a s hlubokou úklonou mu vkládá hrnek do ruky.

„Že by král a služka?“ pomyslím si a sleduji další vývoj hry.

„Máte krásné oblečení, pane!“

„Děkuji, milá dámo. Nevíte, kde jsem nechal svou knihu?“

„Nevím, ráda vám ji najdu, můj pane.“

„Co byste řekla, milá dámo, kdybychom spolu poobědvali?“

„Pokud si to přejete, můj pane!“

Sleduji jejich hru a nehodlám se do ní vměšovat, protože takové chvíle pohody jsou u nás vzácné. Ještě drahnou chvíli spolu takto konverzují, u toho pojídají ovocný salát a oba vypadají spokojeně. Julinka Kristiánka opěvuje, ubrouskem utírá to, co mu ukápne ze lžíce, a on se dme pýchou. Přeruším je až ve chvíli, kdy Julča na nějakou jeho žádost odpoví: „Pochopitelně to pro Vás ráda udělám, pane Bože!“

„Vy si hrajete na Boha???“ ptám se udiveně.

„Ne, na muže a ženu,“ odpoví mi Julka.

„Tak proč se mu klaníš a říkáš mu Bože?“ nevycházím z údivu.

„Víš, maminko, mně to nic neudělá, a když vidím, jak je na mne pak hodný a jak mu to dělá dobře, tak proč bych to tak nedělala!“ dostane se mi logického vysvětlení.

Tak vám nevím! Prý děti při hře kopírují dospělé vzory, ale tady se asi někde stala chyba…