Starý neberem!

Je krásné, když se člověku splní životní sen, když se stane tím, čím od malička toužil být! Vlastně je fajn už to, že člověk nějaký takový sen má – jedině tak totiž za tím svým snem může jít. Těch snů může být celá řada, ale já mám teď na mysli vysněné povolání, tedy to, čím se hodláme živit. No jo, živit, ale co když nás to naše vysněné zaměstnání neuživí? Já vím, zkrátka se poohlédneme po něčem jiném…

Potkala jsem ji po delší době – ženu, která si splnila svůj životní sen. Stala se operní pěvkyní a herečkou, skvěle fotí, občas své fotografie vystavuje a za liberecké divadlo by dýchala. V tom, co dělá, je vážně dobrá! Tak proč mi přijde tak nervózní, proč vidím v jejím obličeji tolik zklamání?

„Hele, sháním práci. Nikde mne nechtěj, já už dělala dokonce i konkurz na uklízečku,“ pronese jedním dechem a zklamání z jejího obličeje nemizí.

„Vždyť práci máš,“ opáčím.

„Ale ta mne neuživí!  Jako sboristka si vydělám akorát na nájem, ale já potřebuji také něco jíst a občas si třeba koupit něco na sebe. Já nejsem vybíravá, dělala bych cokoli, ale nikoho nezajímá, že chci pracovat, všude mě jenom diskriminujou. Tuhle mi to řekli na rovinu, že jsem stará!“ zavalí mne vodopádem slov a já chvílí přemýšlím, zda je její rozhořčení skutečné nebo se jen projevuje její herecké nadání.

„To ti jako napsali, že tě nepřijímají proto, že jsi stará? A kde? Kam ses hlásila?“ snažím se pochopit souvislosti.

„Nic mi nenapsali a ani mi nedali šanci se někam přihlásit. A to není poprvé, ale tohle už byl vrchol. Na zverimexu měli cedulku, že přijmou prodavačku, tak jsem se tam šla zeptat,“ líčí mi situaci a rozčilením, které rozhodně není hrané, jí začne cukat v oku. „Na rovinu mi řekli: STARÝ NEBEREM! Jednu starou jsme tu měli a ta nám tu rozeštvala kolektiv. Prostě mě diskriminujou!!!“

„A cos jim na to řekla?“ ptám se jí s tím, že to, co bych jim řekla já, by si rozhodně za rámeček nedali.

„Já z toho byla tak šokovaná, že jsem se zmohla akorát na to, že je mi čtyřicet, takže stará nejsem,“ vysvětlí mi smutně. Je mi jasné, že kdekoli si stěžovat nemá cenu. Je to tvrzení proti tvrzení a navíc, komu by se vůbec chtělo v takovém kolektivu pracovat.

„A takhle to jde pořád, vlastně ani nikoho nezajímá, co umím…“ pronese zklamaně, ještě než se dostaneme k příjemnějším tématům.

A já vím, o čem mluví, ačkoli mi to nikdo neřekl takhle “na férovku“!

 Když mi bylo stejných čtyřicet jako jí teď, odpověděla jsem na inzerát jedné redakce. Téměř obratem mi přišlo vyrozumění, že vybrali vhodnějšího kandidáta. Ovšem inzerát na tuto pozici byl stále aktuální. Možná si řeknete, že jsem jen nesplňovala jiné předpoklady…  Také jsem v tom domnění žila, i když jsem nevěděla, jaké jiné předpoklady by to měly být. Asi o dva měsíce později mi celé tajemství bylo odhaleno.

Seděla jsem sama v kavárně, když tu si ke mně přisedl nějaký mladík. Bez váhání mi začal tykat a byl dost výřečný. Tak jsem se po chvíli dozvěděla, že pracuje právě pro onu inkriminovanou redakci, a že už dlouho shánějí nějakou redaktorku. Nikdo se prý však nehlásí, za celou dobu se jim prý přihlásily jen dvě holky, které neměly ještě ani dokončenou školu.

„Jo a pak vlastně ještě jedna, která by předpoklady splňovala, ale byla to stará větev,“ rozpomněl se mladík. Oni jsou prý mladý kolektiv a nedovede si představit, jak by se s takovou větví bavili. Neměla jsem chuť mu něco vysvětlovat, tak jsem se jen rozloučila a měla se k odchodu.

„A nedala bys mi na sebe telefon, že bychom se mohli zas někdy vidět?“ požádal mne.

„A to ti doma neříkali, že po starých větvích se neleze?“ zeptala jsem se ho a zmizela v davu.

Jo, možná jsme staré větve, ale zlomit se nenecháme! A pokud je snad mezi čtenáři nějaký milovník opery, pak určitě navštivte liberecké Divadlo F. X. Šaldy a přesvědčte se, co taková „stará ženská“, která si splnila svůj sen, dokáže.