A proč se to tak píše, paní učitelko?

„Hele, přijde ti to jako normální? Oni se učej vyjmenovaný slova po b a ona jim dá cvičení, kde maj doplňovat i/y, a dá tam slovo Zb_něk. No chápeš to?“ ptá se mne rozčíleně kamarádka, jejíž syn chodí do třetí třídy.

Chvíli nad tím přemýšlím a v duchu si přeříkávám vyjmenovaná slova. Něco mi říká, že se tam asi píše y, ale jistá si tím v tom okamžiku nejsem. Kroutím zamyšleně hlavou a kamarádka mezitím pokračuje: „Je to blbost, viď! Ve vyjmenovaných slovech není, a přitom se tam píše y. Jak to má to dítě vědět?“

Aha, tak se tam přeci jen píše y, říkám si a nahlas uvažuji: „Asi to bude od slovesa být, nejspíš někomu zbyl. Ale máš pravdu, je blbost, aby jim to dávala do cvičení, když se to neučili a nemůžou vědět, proč to tak je.“

Uznávám, že u člověka, který si na své češtině zakládá a jejímu studiu věnoval řadu let, je tato elementární neznalost takřka neospravedlnitelná. Na svou obhajobu mohu uvést maximálně to, že osobně žádného Zbyňka ani Zbiňka neznám, tudíž nemůžu objektivně posoudit, zda je s tvrdým nebo s měkkým.

Protože však k mým základním vlastnostem patří snaha zjistit u každé skutečnosti její příčinu, po zbytek naší debaty, v níž už se věnujeme úplně jiným problémům, se v myšlenkách k tomuto tématu opětovně vracím.  Nikdy mi nestačilo vědět, že něco nějak funguje, nějak je, vždycky mne zajímalo, proč tomu tak je. Nestačilo mi vidět, že když sklenice spadne na zem, tak se rozbije, potřebovala jsem vědět proč (ačkoli poznávání a učení se pomocí názorného příkladu považuji také za významné).  A stejným způsobem jsem vždy přistupovala i ke svému mateřskému jazyku. Když jsem odhalila určité zákonitosti češtiny, nespokojila jsem se s tím, že vím, že je pes bez psa (a ne pesa) či švec bez ševce (a ne švece), považovala jsem za nutné znát důvod této pro cizince naprosté záludnosti.

Není proto divu, že ihned po návratu domů sedám k internetu a zjišťuji si, jak to s tím Zbyňkem skutečně je. Jak je možné, že to nevím?

Překvapí mne zjištění, že Zbyněk se už delší dobu učí mezi vyjmenovanými slovy. (No, je znát, že jsem češtinu od praxe neučila.)  Ale toto zjištění mi pochopitelně nestačí, potřebuji vysvětlení, tudíž pátrám dál. Díky tomu, co následně zjistím, je mi jasné, že už si podobou tohoto slova budu vždy jistá. Jméno Zbyněk vzniklo zkrácením slovanského jména Zbyhněv, které lze vysvětlit jako "ten, komu zbývá hněv", případně také "posilující hněv".

Úplně živě mi vytanou vzpomínky na hodiny onomastiky, což je nauka o vzniku a tvoření vlastních jmen, a já se v duchu omlouvám nezapomenutelnému docentu Kubovi, že jsem pravděpodobně chyběla na výkladu některých křestních jmen, mezi nimiž byl pravděpodobně i chudák Zbyněk. Jinak by se mi totiž rozhodně nemohlo stát, že bych to zapomněla, protože stejně jako sám charizmatický a moudrý docent Kuba, je nezapomenutelný i jeho výklad. Ačkoli bez působivého docentova hlasu to nebude ono, pokusím se s vámi o část jeho výkladu podělit:

„Jestlipak víte, moji milí studenti, od čeho vznikl název obce Mrákov?“

Padají odpovědi typu, že obec pravděpodobně leží v oblasti s vysokou oblačností nebo, že v ní žili zamračení lidé.

„Zajímavé úvahy, studenti, ovšem mýlíte se všichni! Obec Mrákov se totiž původně jmenovala Mrdákov. Tudíž její název pochází od slovesa mrdat, což je sloveso vyjadřující rychlý pohyb tam a zpátky,“ vysvětloval s naprostou nonšalantností a bez jakéhokoli uzardění a poté, co nám dal čas se trochu vzpamatovat, pokračoval ve výkladu: „Mrákov byla obec s vysokou migrací obyvatelstva a od jejího původního názvu bylo upuštěno až na konci 19. století, kdy slovo mrdat nabylo hanlivého významu.“

No uznejte sami! Může snad někdo takovéto vysvětlení zapomenout? Chtějme proto po pedagozích, aby dětem nejen předávali informace, ale aby jim především dávali odpovědi na jejich proč, a to i na ta nevyřčená.

A ačkoli to leckdy stojí mnoho úsilí, snažme se stejně přistupovat k dětskému proč i jako rodiče!