Fenomén matky taxikářky

Každá doba s sebou přináší nové fenomény a staví nás, ať už chceme, či nikoli, do nových rolí. Jedním z fenoménů posledního desetiletí, který se nevyhnul ani mně, je fenomén „matky taxikářky“. Občas přemýšlím nad tím, zda toho nechceme po svých dětech příliš, zda si neklademe příliš vysoké nároky samy na sebe. Ale asi to tak musí být, jinak by nás současná turbulentní doba patrně semlela. Jenže… Když se jí podřídíme, nesemeleme náhodou samy sebe?

Moji rodiče nikdy nevlastnili automobil a mám pocit, že nám nikdy nechyběl. A to ani přesto, že pocházím ze tří dětí, které čas trávily aktivně po různých kroužcích. Žili jsme v malém městě, kde se všude dalo dojít pěšky, a v době, kdy na ulicích bylo ještě relativně bezpečno. Není proto divu, že jsem velmi dlouho tvrdila, že já řidičský průkaz nepotřebuji, protože auto nikdy mít nebudu (a pokud už ano, tak jedině s řidičem).

Z této mé letargie mne vyvedl až zhruba ve třiceti letech zaměstnavatel, který po mně řidičský průkaz požadoval. Nicméně až do doby, než jsem se stala „matkou taxikářkou“, jsem vůz využívala pouze k přemisťování na delší vzdálenosti a po městě i nadále chodila převážně pěšky.

Pro správné vymezení pojmu „matka taxikářka“ je potřeba si uvědomit, že se jí žena nestává narozením dětí, ale až v momentě, kdy děti začnou navštěvovat vzdělávací zařízení a různé kroužky. V tom okamžiku se z řady žen na dobu určitou stávají „matky taxikářky“. Délka oné doby určité je přímo úměrná nejen rychlosti zrání dětí, ale také úzkostlivosti matky. Vzhledem k tomu, že patřím mezi starší matky, jimž je přehnaná úzkostlivost jaksi bližší než matkám mladým, obávám se, že mne tento úděl bude provázet ještě po řadu let.

Ačkoli vzdálenost od našeho domu ke škole je jen zhruba 1,5 km, jímá mne hrůza při představě, že si mé dítě prosadí svou vůli a bude chtít tuto cestu absolvovat pěšky. K našemu domu totiž vede dle mého názoru zúžená cyklostezka, kterou někdo z důvodu mně zcela nepochopitelného vyznačil v mapách jako obousměrnou silnici. Pochopitelně ji při té příležitosti opomněl lemovat chodníkem, což znamená nejen to, že protijedoucí vozidla nemají možnost se navzájem vyhnout, aniž by jedno z nich zastavilo nebo couvalo do rozšířeného místa, ale také to, že případný chodec je nucen uskakovat tak, že své svršky odírá o plot nebo v zimě ryje nosem v závějích. Nelze se proto divit, že jakožto úzkostlivá matka mám vážné obavy nechat své děti takovou cestu absolvovat samotné. A co teprve cesty na kroužky a návraty z nich v hodinách po setmění. Nevím, zda je doba opravdu o tolik jiná, než bývala za mého dětství, nebo je celá situace skutečně do značné míry ovlivněna mou úzkostlivostí, nicméně vidím, že v tom nejsem sama.

Vzhledem k tomu, že mám děti dvě, přičemž jedno je ještě ve školce, a obě děti jsou velmi aktivní, mám občas pocit, že ani nic jiného nedělám, než že je někam vozím. Škola, školka, třikrát týdně lyžařský výcvik, logopedie, kroužek elektrotechniky, angličtina, ekotým… No a mezi tím si jen tak mimochodem odskočím do práce, abych byla dostatečně odpočatá na práce spojené s domácností a na radovánky při psaní domácích úkolů.

A protože mé děti vědí, jak miluji řízení automobilu především v dešti a na sněhu, rády mi mé taxikářské štace zpříjemňují veselými hrami. Slovní hry, které bystří vaši pozornost, jsou leckdy doslova utrpením pro nervový systém, který se snaží vzdorovat dopravní špičce, ale jsou procházkou růžovou zahradou proti hře na slepou bábu. Že nevíte, jak se tato hra hraje? Jen si vzpomeňte – ano se zavázanýma očima. V podání mých dětí má tato hra největší grády, pokud se jim nepozorovaně podaří stáhnout šálu z mého krku a hodit mi ji přes oči právě v okamžiku, kdy odbočuji vlevo… Ačkoli je tato hra minimálně z pohledu dětí velmi zábavná, na základě vlastní zkušenosti ji nedoporučuji.

Jen pevně doufám, že se mi podaří onu zmíněnou dobu určitou přežít v alespoň relativním duševním i fyzickém zdraví!

Takže: „Taxi, prosím?“