Mrtvá
Najednou jí to všechno došlo. Pochopila, proč říká, že není odsud, proč mu připadá éterická. Nebyla odsud, byla z jiného světa, z druhého břehu. Teď si tím najednou byla naprosto jistá, byla mrtvá. Ale co pak dělá v tom baru? Kde se tam vzala? Takhle si posmrtný život nepředstavovala. Bylo to peklo? Nevěděla, ale nebe určitě ne, to věděla. Má co chtěla, teda nechtěla, ale sama si to zavinila.
Najednou se jí udělalo špatně, ne z alkoholu (i když po tom, co vypila, by nebylo divu), udělalo se jí špatně z ní samotné. „Promiň,“ řekla mu a odešla. Snad si myslel, že si šla jen odskočit a ještě se vrátí. Neví, jak dlouho tam na ni čekal, a už se to nikdy nedozví. Jde, jak nejrychleji dokáže. Ale kam? Netuší. Jde, utíká. Už je na čerstvém vzduchu a najednou si všimne, že mává na taxíka. „Kam to bude?“ bezmyšlenkovitě nadiktuje adresu domů. Ničemu nerozumí. Proč to říká? Vždyť ona nemá domov, je mrtvá!
Letmo se podívá na hodiny v taxíku a zjistí, že je pět ráno. Uvědomí si, že tam s ním stála aspoň tři hodiny. Ani neví, jak se jmenuje. Možná jí to řekl, ale ona to nevnímala. „Po smrti je asi čas hodně relativní,“ řekne si.
Taxi zastaví před jejich domem. Vystoupí, neví sice jak a proč, ale vystoupí.
Je mrtvá, umřela. Umírala sice už dříve, ale tentokrát se jí to povedlo. Bylo to konečné, smrt, prázdnota. Hnus! Žádné smíření, žádné světlo na konci tunelu, prostě konec. Nechtěla být mrtvá!
Okamžiky před smrtí
Pláče, pláče, pláče… „Maminto neplač,“ ozve se vedle ní. Její malá holčička na ni smutně kouká, objímá ji a hladí. „Pomiň, já jsem netěla ti ubížit, mám tě láda. Posím neplač.“ Teď už brečí jak želva, neví, jak své holčičce vysvětlit, že ona za nic nemůže. Ještěže kluk je ve školce, netuší, jak by to zvládla. Celý večer volal, že chce tatínka, zlobil se na ni, moc se na ni zlobil. „Kdo se mi o ně postará?“ uvažuje, má tíživý pocit, že tohle prostě nemůže přežít. Jestli ano, stejně nedokáže být správná maminka. Ne nedokáže to. Najednou má pocit, že čas se neskutečně vleče. Už několik nocí v podstatě nezamhouřila oko, na jídlo nemohla ani pomyslet a dny byly neskutečně dlouhé. Tu dobu mezi povinnostmi, které ji zatím udržovaly při životě, potřebovala něčím vyplnit. Oblékla holku a vyrazila do nákupního centra. Jen tak bloumala a koukala kolem sebe, nic ji nezajímalo, nic ji netěšilo. Nechtěla nic koupit, jen si přála nějak zabít čas. Nemohla dělat nic smysluplného, protože jejímu životu prostě smysl chyběl. Zavolala kamarádce. Hned přijela, daly si kávu, vyslechla ji, dělala si o ni starosti, ale pomoct jí nemohla. Pomoct si musí sama. Věděla to, jen nevěděla jak.
Ještě projde pár obchodů, než se vrátí do toho domu, který býval jejím domovem. Holka poslušně ťapá za ní. Její oči se zastaví na pěkné pánské košili. „Ta by MU slušela,“ pomyslí si, ale hned se zarazí a začne opět usedavě plakat. Lidé ji pozorují, někteří ji nejspíš litují, jiní si myslí cosi o bláznivé ženské. Žádný ON už přece není. Bolí to, bože, jak moc to bolí.
„Maminto, neplatej,“ slyší jakoby zdáli. Ten hlas však přichází z těsné blízkosti. Dvouleté dítě konejší svou matku, která se zdá být k neutišení. Hučí jí v hlavě, svět se rozpadá, ona se rozpadá… „To přeci musí někdy skončit,“ uvažuje. Ta bolest jí připadá nesnesitelná, chce najít cestu od té bolesti, ale neví, kde hledat. Obejme svou dceru, silně ji přitiskne k sobě. Pokouší se dýchat ve stejném rytmu jako ona. Cítí, že se zklidňuje. Sebere poslední síly a odchází. Holčička, která jindy běhá po všech čertech, se od ní nehne na krok. „Pojď maminto, pojedem domů,“ řekne s takovou naléhavostí v hlase, jakou by od tak malého dítěte sotvakdo čekal.
Neměla ráda zasněžené silnice. Ačkoli řídila už víc než deset let, na sněhu se stále bála. Teď jí to ale bylo fuk, posadila holku do auta, připoutala ji a vyrazila. Jela po paměti, nepřemýšlela, cestu ani sníh pod koly auta vůbec nevnímala…
Umírání
Nenáviděla ho, chtěla mu říct, ať vypadne. Nemohla mu říct, ať vypadne, milovala ho. Všechno se v ní pralo, soupeřily spolu snad všechny buňky jejího těla. Hroutila se, rozpadala. Tolik toužila, aby ji zase miloval. Věděla, že nemá cenu ho prosit, přesto ho prosila. Prosila ho každým svým pohledem, který mu věnovala. Neprosila, aby zůstal, prosila, aby ji miloval. To už věděla, že se zabíjí. Nechtěla ho prosit, cítila, že tím ztrácí sama sebe. Nechápala, že mohl zapomenout… Je možné, že v něm nezůstaly žádné hezké vzpomínky? Věděla, že ji miloval, ale on už to asi nevěděl. Toužila po jeho pozornosti, po jeho dotecích. Právě teď se jí vybavovaly ty relativně vzácné hezké okamžiky, kdy cítila, že je spokojený, že ji miluje, a pro které s ním dokázala být šťastná…
Smrt
Taxi zastaví před jejich domem. Vystoupí, neví sice jak a proč, ale vystoupí. Odemyká dveře toho domu, ON už tam není a ona je mrtvá… Chtěla být šťastná, ale byla mrtvá. Mrtví nemají právo být šťastní, mrtví nemají žádná práva! Alespoň si to myslí.
Venku už se rozednívá, celou noc nespala, ale lehnout si nepůjde. Mrtví přeci nespí! Alespoň si to myslí. Ale jak to, že myslí? Mrtví přeci nemyslí. Napíná plátno. Jak dlouho už nemalovala? Míchá barvy a přemýšlí, jakou barvu má asi posmrtný život… Pokouší se namíchat růžovou. Nedaří se jí to, stále z toho vychází spíš šedivá… Ale třeba se to jednou povede. Musí!!!
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen
Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...
Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí
Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...
Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou
Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...
Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické
Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x