Děkuji, mám se velmi dobře

Jak se máte? Jak se máš? Běžně tuto otázku slýcháme i pokládáme, a to jak v případech, že se jedná o skutečný zájem, tak i jako otázku čistě zdvořilostní. A teď ruku na srdce. Jaké jsou nejčastější odpovědi ať už naše, nebo těch, jichž jsme se ptali?

Když nad tím tak přemýšlím, já osobně odpovídám nejčastěji něco ve smyslu: „stojí to za prd, pořád stejně, radši se neptej…“  V případě, že jsem zrovna v dobrém rozmaru, zpravidla pronesu: „Ale jo, jde to.“ Odpovědi, kterých se mi dostane ze strany tázaných, se od těch mých rozhodně výrazně neliší. Vlastně vůbec nezáleží na tom, zda se zeptám člověka, který je momentálně skutečně na dně, nebo někoho, kdo má vysněnou práci, skvělou rodinu a rozhodně si nemůže stěžovat ani na nedostatek financí. Výjimku tvoří snad jedině osoby čerstvě zamilované. V takovém případě se ovšem sotva setkáme se stručnou odpovědí: „Mám se báječně,“ ale jsme zahrnuti řadou intimních informací, které jsme možná ani nechtěli slyšet.

Mám pocit, že nejsme-li zrovna čerstvě zamilovaní či chvilkově opojeni nenadálým úspěchem, jsme zkrátka obecně dlouhodobě příliš negativně naladěni a své negativní vlny šíříme kolem sebe i odpovědí na tuto obyčejnou otázku. Možná jen čekáme podporu či pochopení okolí, možná jen chceme ulevit svým emocím. Vezmeme-li v potaz, že z více než 50 % je tato otázka položena jako čistě zdvořilostní, je očekávání podpory, pochopení či účasti jaksi mimo mísu. A svým emocím tímto způsobem také sotva ulevíme, to už je lepší zrýt zahradu nebo si pořídit fackovacího panáka.

Osobně znám jen jediného člověka, který na tuto otázku zásadně odpovídá: „Děkuji, mám se velmi dobře!“, a to navzdory tomu, že má po klíšťové encefalitidě ochrnutou ruku a nohu. On sám to vysvětluje tak, že přátele potěší, nepřátele naštve. Nevím, jestli v životě nějaké nepřátele měl, ale já žádné neznám. Naopak, všichni jej milují právě pro jeho optimismus a pozitivní přístup k životu. Tím člověkem je totiž můj milovaný tatínek a několik mých kamarádek už stojí ve frontě, že by si ho rády adoptovaly za vlastního.

Kdysi, ještě jako malá holčička, jsem byla u toho, když lékař sděloval mamince, že tatínek nikdy nebude chodit, a ať je ráda, že vůbec žije. Věřím, že právě díky svému pozitivnímu přístupu k životu chodí, zpívá a je-li „donucen“ tak i tančí. Užívá si zkrátka život, který si nenechá ničím a nikým otrávit. Dokonce ani otravné telefonáty s ním nehnou. „Ne děkuji, peněz a volného času jsem měl vždy více, než jsem potřeboval,“ odpovídá se stoickým klidem zdvořile do sluchátka. No řekněte sami, může snad chtít někdo takového člověka přesvědčovat o tom, že mu poradí s financemi nebo mu vnucovat něco, co on sám nechce?