Nitky osudu

Prý bych měla psát něco jiného, říkal mi nedávno otec mých dětí.  Že prý poesii nikdo nečte, a on že těm mým veršům třeba vůbec nerozumí.  Nedivím se mu, v mých příbězích je totiž můj život a v mých verších jsem já osobně. Proč bych někoho vlastně měla zajímat já, když můj život je zajímavější než má osoba? Kdyby snad přece, pak (stejně jako hudbu nebo mne osobně) není třeba mou poesii chápat, stačí vnímat…

Nitky osudu

Jsem loutka,

jež neví, komu hraje.

Jsem Eva,

co vyhnali ji z ráje.

Tys loutkoherec,

já figurka uvázaná

a vážně netuším,

komu zvoní hrana.

Jsi komediant,

který loutku vodí.

Tiše šeptáš mi,

že jsme na jedné lodi.

Ty jsi na palubě,

já mám být v podpalubí,

tak nitky zpřetrhám,

ať režisér se zlobí.

Ač scénář jsi studoval

z předlouhých statí,

tvým nitkám, osude,

se nehodlám vzdáti.