Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sluší ti to, já bych ti nelhal!

25. 07. 2016 11:42:28
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“

S těmito slovy se se mnou synek rozloučil, než se spolu se svou sestřičkou a tatínkem vydal vstříc dalšímu z prázdninových dobrodružství.

Zamávala jsem jim a šla to omrknout do zrcadla, které mi potvrdilo, že než bych riskovala setkání s někým, kdo je postižen absencí vytříbeného vkusu, raději bych sama sobě měla vyhlásit přísný zákaz vycházení. Pokud vás snad napadlo, že můj syn je tak trochu nezdvořák, musím vás vyvést z omylu. Jeho vyjádření je naopak velmi diplomatické a znamená zhruba to, že pro toho, kdo mne má rád, budu krásná, i kdyby mi třeba místo nosu narostlo chodidlo, a z ostatních ať si nic nedělám. Říct někomu, kdo vypadá tak jako momentálně já, že mu to sluší, totiž vyžaduje hodně lásky. Nebo sebezapření.

Hledím na svůj obraz v zrcadle a říkám si, jestli ona ta má touha po krásných zubech nebyla nakonec jen zbytečná rozmařilost. No, co si budeme povídat, byla. Vždyť těmi starými zuby se dalo docela v pohodě jíst a vypadala jsem s nimi vcelku normálně. Co na tom, že se trochu rozpadaly? Zato teď! Nejenže to bolí, vypadám jako sysel převlečený za Ítího a nemůžu jíst nebo snad spát, ale já nemůžu ani mluvit. A to už je kalamita. Konečně chápu, co znamená, že pro krásu se musí trpět. Trpím neskutečně. Vlastně skutečně.

Můj okouzlující zubní opravář totiž usoudil, že aby mi mohl udělat nový chrup, je nejprve potřeba zpevnit mou čelist, která se zásluhou jiného opraváře téměř rozpadla. Narval mi tedy pod zuby jakousi hmotu, kterou podle bolesti a otoku tipuji na nějaký velmi roztažný beton, ústa mi upevnil svorkami, asi nemá rád upovídané ženské, a na hlavu mi nasadil masku, která má fixovat čelist a mírnit otok.

Patrně nebylo zrovna dvakrát moudré podstoupit zákrok s čočkami v očích. Zkuste si vyndat čočky z milimetrových škvírek, které vám vlivem otoku zůstanou místo očí. Nandat je zpět je potom absolutně nemožné. Přijít v brýlích by bylo bývalo rozumnější také proto, že když už si váš mozek vzal dovolenou, možná by alespoň lékaři došlo, že pokud vám zafačuje uši, nebudete si mít své brýle jak nasadit.

A tak si tu tak stojím před zrcadlem – nateklá, zafačovaná, hladová, bez uší, navíc téměř slepá, přemýšlím, zda dřív zhynu hlady a vyčerpáním nebo se přerazím na schodech, a je mi jasné, že pokud v nejbližších dnech vystrčím hlavu z domu, hrozí, že budu stíhána za buzení veřejného pohoršení. Proto se rozhodnu držet se doporučení lékaře, hodně spát a relaxovat, hlavně nic nedělat. Několik dní marně hledám polohu, v níž bych dokázala zabrat – na zádech spát neumím, na břiše nesmím a na boku to nepředstavitelně bolí. Snažím se tedy alespoň relaxovat. Přelouskám několik dětských knih, jiné můj tišícími prostředky utlumený mozek nepobírá, občas, když se nikdo nedívá, schladím svůj oteklý obličej v bazénu a mezitím se snažím do sebe brčkem dostat alespoň nějakou energii.

Po necelém týdnu otok ve tváři již mírně opadl, tudíž jsem schopna nasadit si čočky. Ovšem ovocné šťávy už mi lezou i ušima a vypadá to, že dopadnu jako v té pohádce o oslíkovi, který se chtěl odnaučit jíst, a když už se mu to málem povedlo, tak umřel. Ruším si proto zákaz vycházení a vydám se do obchodu poohlédnout se, zda by se nenašlo něco tekutého, leč energeticky vydatnějšího. Aspoň při té příležitosti zjistím, jak jsme na tom my Češi s tím vkusem.

Lidé se povětšinou tváří, že neexistuji, odvrací hlavu, aby se o pár metrů dál mohli otočit mým směrem a nepokrytě na mne zírat. Bezpochyby jim přijdu natolik neodolatelná, že ode mne nemůžou odtrhnout svůj pohled.

„Jé, mami, to je paní doktorka, že jo!“ ozve se hlas malé holčičky, která svým prstíkem ukazuje přímo na mne. „To bude spíš pacientka,“ vysvětluje jí maminka a věnuje mi rozpačitý pohled. Holčička se ovšem nedá odradit a osloví přímo mne. „Že jsi paní doktorka?“ Zakroutím hlavou, neb mluvit mi moc nejde, a usměju se na ni. „Tak mi slib, že budeš chodit do školy pro doktorky, ty budeš krásná doktorka!“ volá na mne holčička, ale to už se ji maminka snaží odtáhnout pryč. Pobaveně brouzdám mezi regály a marně hledám něco, co by alespoň částečně utišilo můj příšerný hlad, když tu najednou zvedne svůj pohled mým směrem paní u ochutnávky sýrů. „Ježišmarja, vám to sluší!“ prohlásí ona dáma natolik nahlas, že pokud by snad byl v obchodě někdo, kdo si mne dosud nevšiml, už tomu tak rozhodně není. Až tak přehánět s tou uctivostí by to nemusela, říkám si a nechápavě na ni zírám. „No vy máte naprosto úžasnou a dokonalou podprsenku!“ Pokusím se sklonit svou hlavu natolik, abych si ověřila, zda z pod mého oranžového tílka náhodou nekouká něco víc, než by mělo, ale vidím jen kousky ramínek, které o podobě mého prádla příliš nevypovídají. Nechápavě proto kroutím hlavou. „No je oranžová“ vysvětluje ta dáma, která mým směrem přilákala pohledy mnoha lidí, a okamžitě ze sebe chrlí další vodopád slov. „Já marně sháním oranžovou podprsenku. Kde jste ji koupila? Okamžitě mi to prozraďte, já ji musím mít!“ Nevzpomínám si, ale i kdybych si vzpomněla, nebyla bych to se šněrovanými ústy schopna vyslovit, proto jen pokrčím rameny a s omluvným úsměvem se mám k odchodu. Za sebou uslyším hlas jakéhosi pána: „To je smutný, taková pěkná ženská a ona je němá!“ „Ba ne, ta nebude němá,“ oponuje mu hlas ochutnávkové dámy, „to bude cizinka!“

No, sečteno podtrženo, sice jsem na zahnání hladu nesehnala víc než mléko a kousek masa na vývar, zato jsem se přesvědčila, že s tou vytříbeností vkusu našeho národa to nebude rozhodně až tak zlé!

Autor: Helena Koutková | pondělí 25.7.2016 11:42 | karma článku: 29.84 | přečteno: 1873x

Další články blogera

Helena Koutková

Hele, svez mě na tom vozíku

Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?

13.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 31.10 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Helena Koutková

A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?

Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.

28.8.2016 v 8:00 | Karma článku: 44.00 | Přečteno: 13211 | Diskuse

Helena Koutková

A vás to jako nelechtá, maminko?

Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.

7.4.2016 v 19:02 | Karma článku: 27.53 | Přečteno: 1569 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Potkan kazišuk

„Víš, Honzo, když měl tehdy Franta ten svůj úlet s tou fuchtlí, tak jsem se na něj hrozně naštvala a řekla si, že mu ty parohy trochu oplatím.“ Maruška si zamíchala kafe, až se šálek zakymácel, a vyslala na mě bojovný pohled.

17.11.2017 v 20:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Jana Slaninová

Počkám až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 10.86 | Přečteno: 172 | Diskuse

Petr Macháček

Jak co v Číně vypadá a nevypadá, aneb obrázková rychloreportáž Rádia Jerevan

Vážení posluchači, dnes jen páteční rychlá obrázková reportáž o tom, že když něco vidíte, tak to nemusí být to, co vidíte.

17.11.2017 v 17:53 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 516 | Diskuse

Pavel Vrba

S hlubokou úctou, pane Wabi Daňku.

Každý z nás, se s menší či větší potřebou „ukrývá „ ve svém vlastním vesmíru. Ten vesmír je pro někoho vyplněný samotou, pro druhého třeba ve skupině sportovců... nebo trampů. Nemohu o sobě pravdivě říci, že bych byl ten pravý tramp

17.11.2017 v 16:03 | Karma článku: 23.35 | Přečteno: 433 | Diskuse

Marek Valiček

Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

17.11.2017 v 13:57 | Karma článku: 19.96 | Přečteno: 406 | Diskuse
Počet článků 95 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1756

Jsem extrovertní introvert, který cítí potřebu ventilovat své myšlenky. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.