Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

A vás to jako nelechtá, maminko?

7. 04. 2016 19:02:20
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.

No, ono to tedy není nikterak důležité, ale abyste neřekli, že jsem nějaká tajnůstkářka, tak já vám to povím. Petr je maminčin bývalý kolega, s nímž byla právě na obědě, a čistě shodou náhod je to zároveň můj bývalý student. Podstatnější se mi ovšem jeví otázka, co bych jako měla mamce tajit, a proč bych to asi tak dělala. Časy, kdy by jí snad mohl vadit zájem nějakého muže o mou osobu, jsou dávnou minulostí a, upřímně řečeno, ani tehdy tak nějak nebylo moc co tajit.

„Ptal se, jak se máš a co je u tebe nového. Tak jsem mu říkala, že pokud mi něco netajíš, tak se od minula asi nic moc nezměnilo. No, tvářil se, že mi něco rozhodně tajit musíš, protože nechápe, jak je možné, že je taková krásná a inteligentní žena sama.“

Jo takhle! Napadne mne, že by to mohlo být tím, že má o mně trochu zkreslené představy. Naposledy mě totiž viděl před pár dětmi a několika kily, když jsem mu zahalena do taláru předávala diplom. Tuto myšlenku ovšem vzápětí zavrhnu, neb diplom převzatý z mých rukou by měl být dostatečnou zárukou, že má chlapec alespoň takové inteligenční předpoklady, aby dokázal rozpoznat, že můj tělesný a duševní potenciál během jedné desetiletky jen tak mírnix týrnix neklesne.

„A já to také nechápu!“ vyruší mne z mého přemítání maminka.

„Že by to bylo tím, že naším obývákem obvykle neproudí davy chlapů?“ napadne mne logické vysvětlení nelogické situace, načež se mi dostane poučení, že štěstí je někdy potřeba jít alespoň trochu naproti. A jelikož jsem děvče poslušné, tak tedy jdu.

Po zjištění, že vyskytne-li se náhodou nějaký muž bez partnerky například v divadle, je tam zpravidla s partnerem, se rozhodnu porozhlédnout se raději po kavárně, zda se náhodou nějaké to mé štěstí nepoflakuje právě tam.

A helemese! Sotva si objednám kávu, objeví se dva statní muži zhruba v mém věku, kteří se v družném hovoru usadí ke stolku přímo naproti mně. Tedy, ne že bych si zrovna takto představovala štěstí, vypadají spíše jako dřevorubci, co si jen odskočili od kácení. Tváře ošlehané větrem, oblečení lehce ošuntělé a řečový projev až příliš hlasitý, patrně od toho, jak jsou nuceni překřikovat zvuk motorové pily. Ale co, štěstí prý může mít mnoho podob.

„Ty vole, ste se s Jitkou pohádali, ne?“ zaburácí hlas drsnějšího dřevorubce.

„No, tak si to představ,“ dá se o něco málo tišším hlasem do vyprávění vůl. „Sedim proti ní a udělalo se mi šoufl. A prej, ať na ni koukám, když se mnou mluví. No to se fakt nedá, fakt sem na ni nemoh koukat, tak se nasrala. Ale copak sem jí moh říct, že má na ksichtě obrovskýho beďara?“ Ještě při tom vyprávění je na volovi vidět, že ten pohled jeho žaludku neudělal zrovna nejlépe.

„No ty vole, to bych se poblil!“ okomentuje situaci dřevorubec a okamžitě přichází i on se svou troškou do mlýna. „Ty ženský sou jak padlý na hlavu! To já sem Jarmilu objednal na kosmetiku, protože už sem na ni fakt nemoh čumět. A co myslíš? Myslíš, že mi jako poděkovala? Ne, ani omylem. Prej, co se mi na ní nelíbí, no chápeš to?“ vypráví dřevorubec a rozhořčení z Jarmilina počínání z něj přímo odkapává. Jakmile se ujistí, že v celé kavárně není nikdo, komu by snad jen pouhá část jeho vyprávění unikla, pokračuje: „Tak sem se teda fakt nasral, ale jako fest. A řek sem jí, že je kráva vypatlaná, a ať se na sebe podívá do zrcadla, že má takovýho bíbra pod nosem, že se mi chce blejt, a že udělá jedině dobře, když na tu kosmetiku pude, protože se pak uleví spoustě lidí kolem ní. No ty vole, nemám pravdu?“

Dřevorubec své vyprávění provází dramatickými pohyby rukou, tudíž mám možnost si všimnout, že jeho dlouhé prsty, připomínající prsty klavíristovy, zdobí pěstěná manikúra. Na dřevorubce vcelku nezvyklé. Zároveň zjišťuji, že i ošuntělost jeho oděvu je pouze zdánlivá a že jeho značkové hadry mají patinu omšelosti patrně záměrně.

Vůl horlivě přitaká jeho posledním slovům, ale než stačí z hlavy vylovit vlastní historku, chopí se dřevorubec opět slova. „Ty vole, a to je prd proti tomu, jak u nás byla na obědě její máti!“ prohlásí a významně se odmlčí. Vůl jej pobídne, aby pokračoval.

„No ty vole, sedíme u oběda a jí pokaždý, když vydechne, vyleze sopl z nosu, a když se nadechne, tak zase zaleze. Takhle,“ snaží se dřevorubec názorně předvést pohyb suchého z nosu máti krávy Jarmily.

Instinktivně si sahám na nos, abych zkontrolovala, že je vše, jak má být. Usrknu kávu a mrknu na hodinky. Venku leje jako z konve, tak to holt ještě chvíli vydržím, aspoň se dozvím, jak to s chudinkou tchýní dopadlo.

„Tak sem jí řek, maminko, vás to jako nelechtá? A vona prej, co by jí jako mělo lechtat. Sem měl fakt dost, tak sem jí řek: Co asi, doprdele, asi ten holub, co vám tak nechutně vylejzá z nosu, né!? A vodtáhla, vole!“ trumfuje dřevorubec sám sebe.

Říkám si, že se asi přeci jen raději projdu v dešti. Než se mi podaří přivolat servírku, abych mohla zaplatit, vyslechnu ovšem nedobrovolně ještě část rozhovoru těchto pánů.

„Jsem slyšel, že ti prej chtěl Jarda rozbít hubu,“ povídá vůl a zeptá se dřevorubce: „Si mu jako dělal do Ivety?“

„Ale hovno, normálně za mnou přišla, jestli bych si nešáhnul, a von se nasral, že mi ukázala kozy,“ vysvětluje dřevorubec a nechápavě vrtí hlavou.

„To bych vám asi také jednu natáhl,“ ozve se nesměle pán, který sedí u vedlejšího stolku se svou partnerkou, právě když už se chystám k odchodu.

„Ale ani hovno!“ zaslechnu ještě, jak se vůl razantně zastane svého parťáka. „Komu jinýmu by je asi měla ukázat než špičkovýmu chirurgovi?!“

Víc už slyšet opravdu nepotřebuji. Po krátké příjemné procházce v dešti vyzvednu prcka z kroužku, který měl nedaleko kavárny, a vracím se do svého obýváku, jímž sice neproudí davy chlapů, ale zase tam nehrozí, že narazím na chirurga v přestrojení.

Autor: Helena Koutková | čtvrtek 7.4.2016 19:02 | karma článku: 27.53 | přečteno: 1569x

Další články blogera

Helena Koutková

Hele, svez mě na tom vozíku

Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?

13.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 31.10 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Helena Koutková

A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?

Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.

28.8.2016 v 8:00 | Karma článku: 44.00 | Přečteno: 13211 | Diskuse

Helena Koutková

Sluší ti to, já bych ti nelhal!

„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“

25.7.2016 v 11:42 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 1873 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Potkan kazišuk

„Víš, Honzo, když měl tehdy Franta ten svůj úlet s tou fuchtlí, tak jsem se na něj hrozně naštvala a řekla si, že mu ty parohy trochu oplatím.“ Maruška si zamíchala kafe, až se šálek zakymácel, a vyslala na mě bojovný pohled.

17.11.2017 v 20:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Jana Slaninová

Počkám až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 10.86 | Přečteno: 172 | Diskuse

Petr Macháček

Jak co v Číně vypadá a nevypadá, aneb obrázková rychloreportáž Rádia Jerevan

Vážení posluchači, dnes jen páteční rychlá obrázková reportáž o tom, že když něco vidíte, tak to nemusí být to, co vidíte.

17.11.2017 v 17:53 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 516 | Diskuse

Pavel Vrba

S hlubokou úctou, pane Wabi Daňku.

Každý z nás, se s menší či větší potřebou „ukrývá „ ve svém vlastním vesmíru. Ten vesmír je pro někoho vyplněný samotou, pro druhého třeba ve skupině sportovců... nebo trampů. Nemohu o sobě pravdivě říci, že bych byl ten pravý tramp

17.11.2017 v 16:03 | Karma článku: 23.35 | Přečteno: 433 | Diskuse

Marek Valiček

Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

17.11.2017 v 13:57 | Karma článku: 19.96 | Přečteno: 406 | Diskuse
Počet článků 95 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1756

Jsem extrovertní introvert, který cítí potřebu ventilovat své myšlenky. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.