Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem dítě štěstěny

4. 03. 2016 22:19:01
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.

Usmívám se, je mi fajn a říkám si, že tento víkend si konečně pořádně odpočinu – vykašlu se na přípravy, budu jen relaxovat, možná vezmu děti na maškarní na lyžích. Už sjíždím jablonecké serpentýny, idylka nadosah, když tu najednou chrrr, cvak, chrrr. Tenhle zvuk auta se mi nelíbí!

Ještě méně se mi ovšem líbí skutečnost, že ať zařadím jakoukoli rychlost, auto nereaguje na sešlápnutí pedálu plynu a jen velmi vlažně reaguje na mé otáčení volantem. Auto nadává čím dál hlasitěji a pro případ, že bych snad byla hluchá a úplně vypatlaná, mne na poruchu upozorní i rozsvícením jakési kontrolky. Auto odmítá jet tam, kam jej směruji. O pár milimetrů se minu s protijedoucím kamionem. Pokud teď zastavím, zablokuji spojení mezi Libercem a Jabloncem. Přemlouvám auto, aby ještě kousek vydrželo – už jen tři zatáčky, naštěstí je to s kopce. Jsem na rovince a tady vážně končím...

Silou vůle dostrkám vůz ještě cca 50 metrů, kde je možno zastavit mimo silnici. Přesně na tomto místě udělá auto své poslední chrrr a chcípne nadobro. Jeden by se z toho snad i rozplakal. Ne tak já, mne totiž hned tak něco nezlomí, navíc přímo přes ulici zahlédnu autoservis. Hodím blikačky, přece jen na té silnici trochu překážím, a vydávám se pro pomoc.

Uznávám, že slovo, které jsem následně pronesla, by opravdová dáma neměla vypustit z úst ani v těch největších nesnázích. Skutečnost, že jsem jej vyslovila nejen třikrát za sebou, ale navíc hodně nahlas, přičítám správně probíhající integraci v mém novém zaměstnání. Nebo to možná bylo jenom tím, že je čtvrtého března. Na zavřených vratech servisu totiž visí cedule „4. března dovolená“.

Co teď? První, co mne napadá, je zavolat mamince. Vždycky volám maminku, když mám nějaký problém, ale uznávám, že tentokrát mi asi nepomůže. A protože mám v mobilu baterku, která víc než tři hovory nevydrží, musím volit uvážlivě. Projíždím telefonní seznam – A, B, C ... Sa, Se, Servis, jo chlapi z „mého“ servisu mne určitě ve štychu nenechají.

„Rád vás slyším, paní Koutková,“ ozve s e v mobilu hlas, který mi na chvíli vrací naději, že nebudu muset šlapat pěšky a možná stihnu i vyzvednout dceru z gymnastiky. Vylíčím mu situaci a snažím se při tom, aby i přes telefon bylo patrné mé mávání řasami a bezvýchodnost situace. „Vy víte, že bych vám snes třeba modrý z nebe, ale dneska jsme i s kolegou ve Varech, tak vám asi nepomůžu...“

„Do ...!“ vyslovím další slovo, které do úst dámy nepatří.

Asistenční služba, napadne mne spásná myšlenka. Ale jaké má číslo? Měla bych ho mít napsané někde v pouzdře, v němž mám doklady od auta. Ale kde je to pouzdro? Jak to, že není v přihrádce? Jak dlouho už jezdím bez techničáku? Jaké je to číslo, doprkýnka? Podesáté prohledávám vůz i kabelku. Zelená karta a na ní číslo na asistenční službu, hurá!

„Dobrý den, dovolali jste se... pokud máte tento problém, stiskněte jedničku...“ mačkám jedničku a vytočeným hlasem křičím na automat na druhém konci, že pokud to rychle někdo nezvedne, vybije se mi telefon. „Pokud potřebujete toto, stiskněte dvojku, “ pokračuje automat, aby mi po chvíli mohl oznámit, že všichni operátoři jsou obsazení. Po drahné chvíli, když už přestávám být přesvědčena o své nezlomnosti, se konečně ozve hlas živého člověka, který mi přislíbí vyslání odtahového vozidla. „Zadávám požadavek, řidič odtahového vozu vám zanedlouho zavolá. Mějte hezký den!“ loučí se onen hlas. Jasně, že budu mít hezký den, říkám si v duchu, hrdá na to, že jsem situaci nakonec vyřešila.

Vylézám z auta, abych si užila slunce, dokud ještě svítí a hřeje. Asi po půlhodině přemýšlení nad tím, jak dlouhé asi tak může být nedlouho, si uvědomuji, že to slunce vlastně zrovna moc nehřeje. Poté, co zkontroluji stav baterie v mobilu, se do mne dá vyloženě zima. Právě v momentě, kdy se rozhodnu propadnout beznaději, zazvoní konečně telefon. Řidič odtahového vozu si překontroluje, zda se vydal správným směrem, a slíbí mi, že do dvaceti minut bude na místě. V témž okamžiku se mobil vybije. Jsem já to ale dítě štěstěny, jako by to bylo vypočítané!

Za dalších čtyřicet minut už je mé auto naložené a já sedím v kabině odtahového vozu. Když se mne řidič zeptá, kam to bude, vzpomenu si na divného pána, který na mne onehdá čekal před školou a z nějž se vyklubal tatínek spolužačky mé dcery a majitel autoservisu v jedné osobě. Ten kouká sice trochu vyjukaně, když odtahovka u něj na dvoře začne vykládat můj vůz, nicméně štěstí stojí při mně. Zrovna prý má volno, tak se mi na to mrkne. Ještě před tím mne hodí svým vozem domů.

Zkontroluji, že syn v pořádku dorazil ze školy, hodím do sebe kávu a vyrážím pěšky pro dceru na gymnastiku a s ní zase zpět domů. Během této šestikilometrové procházky přemýšlím, jak se dostanu v pondělí do práce, pokud auto nebude opravené. Ale protože jsem dítě štěstěny, volá mi už v šest hodin, jen deset minut po té, kdy se s dcerou vrátíme domů, ten divný pán, že mám auto opravené.

Jo, život je krásný! Jen se mne prosím vás neptejte, co že si to hodlám pořídit za první výplatu v novém zaměstnání.

Autor: Helena Koutková | pátek 4.3.2016 22:19 | karma článku: 23.23 | přečteno: 720x

Další články blogera

Helena Koutková

Hele, svez mě na tom vozíku

Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?

13.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 31.10 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Helena Koutková

A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?

Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.

28.8.2016 v 8:00 | Karma článku: 44.00 | Přečteno: 13211 | Diskuse

Helena Koutková

Sluší ti to, já bych ti nelhal!

„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“

25.7.2016 v 11:42 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 1873 | Diskuse

Helena Koutková

A vás to jako nelechtá, maminko?

Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.

7.4.2016 v 19:02 | Karma článku: 27.53 | Přečteno: 1569 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Potkan kazišuk

„Víš, Honzo, když měl tehdy Franta ten svůj úlet s tou fuchtlí, tak jsem se na něj hrozně naštvala a řekla si, že mu ty parohy trochu oplatím.“ Maruška si zamíchala kafe, až se šálek zakymácel, a vyslala na mě bojovný pohled.

17.11.2017 v 20:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jana Slaninová

Počkám až dopiješ kafe

Petr měl neměnné rituály. Každé ráno na záchod, do koupelny, obléknout, uvařit kafe, vypít v sedě u barového stolku, který odděloval kuchyni od obýváku. Z okna měl výhled na Modřanskou rokli.

17.11.2017 v 19:10 | Karma článku: 10.86 | Přečteno: 157 | Diskuse

Petr Macháček

Jak co v Číně vypadá a nevypadá, aneb obrázková rychloreportáž Rádia Jerevan

Vážení posluchači, dnes jen páteční rychlá obrázková reportáž o tom, že když něco vidíte, tak to nemusí být to, co vidíte.

17.11.2017 v 17:53 | Karma článku: 14.54 | Přečteno: 509 | Diskuse

Pavel Vrba

S hlubokou úctou, pane Wabi Daňku.

Každý z nás, se s menší či větší potřebou „ukrývá „ ve svém vlastním vesmíru. Ten vesmír je pro někoho vyplněný samotou, pro druhého třeba ve skupině sportovců... nebo trampů. Nemohu o sobě pravdivě říci, že bych byl ten pravý tramp

17.11.2017 v 16:03 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 427 | Diskuse

Marek Valiček

Jinej šmrnc

Středoklucký fashion week vrcholí módníma přehlídkama outfitů zdejších domorodců při ranním nákupu rohlíků a mlíka.

17.11.2017 v 13:57 | Karma článku: 19.96 | Přečteno: 403 | Diskuse
Počet článků 95 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1756

Jsem extrovertní introvert, který cítí potřebu ventilovat své myšlenky. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.