Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze

Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.

Když si náš chlapec přečetl první blog Zuzany Hubeňákové, náramně se při jeho čtení bavil. Skutečnost, že se smál při čtení úplně jiných pasáží než já a naopak pasáže, které přišly vtipné mně, považoval spíše za zamyšleníhodné, mne přivedla na myšlenku, že v Zuzce je patrně kromě zjevného potenciálu i jakýsi potenciál skrytý. Pobavit Kristiana a zároveň jej opakovaně přivádět ke čtení jiných než vědeckých článků, to vyžaduje talent.

Není proto divu, že když se Kristian dozvěděl, že tato talentovaná bloggerka bude vydávat knihu, nemohl se dočkat dne, kdy ji bude mít doma. Velmi si přál mít jedno vydání s osobním věnováním ve své vlastní knihovničce. Rozhodla jsem se mu toto jeho přání splnit s podmínkou, že o knize napíše referát, a Zuzce jsem slíbila, že referát zveřejním.

A protože jsem svůj slib splnila, mohu vám teď předložit „recenzi“ možná nejmladšího čtenáře této báječné knihy. Než se však začtete do hodnocení mého syna, dovolte mi ještě pár vět.

Zuzčina kniha totiž do Kristíkova života přinesla nový svěží vítr. Od momentu, kdy se mu dostala do ruky, se z něj stal nejen vášnivý čtenář, který odmítá knihu odložit, ale také schopný marketér, jenž knihu v rámci přednesu svého referátu doporučil svým spolužákům i paní učitelce jako vhodný vánoční dárek. Tato kniha v něm probudila zájem o čtení a nyní, po jejím přečtení, se se stejným nadšením oddává čtení knih Martina Vopěnky.

Knihu „Vstupte bez klepání“ neodložil Kristian z ruky ani při autogramiádě, kde měl možnost se osobně seznámit s její autorkou. Po celou dobu Zuzčina vyprávění hleděl minimálně jedním okem do knihy a zdálo se, že autorku příliš nevnímá. Když mu Zuzana knihu podepisovala, zeptala se ho, jek se mu kniha líbí. „Ale jo, čet jsem horší,“ odpověděl suše Kristík. V té chvíli, myslím, Zuzka poprvé zalitovala, že souhlasila se zveřejněním Kristianovy recenze.  Ujistila jsem ji, že pokud se například některému z mnou předložených pokrmů dostane hodnocení „dá se to“, lze to považovat za vrchol chvály. Zuzka se s Kristíkem rozloučila se slovy, že na těch pochvalách by měl ještě zapracovat.

O tom, že si její slova vzal k srdci, jsem měla možnost se přesvědčit již cestou z autogramiády, kdy jsem se ho zeptala, co říká na Zuzku:

• Fakt dost hezká na to, kolik má dětí.
• Její byly jen ty dvě holčičky.
• Aha, nevadí, stejně je docela hezká, také dost vtipná a celkově povedená!

Zuzka mu zkrátka učarovala a stejně tak i její kniha. Tu od té doby nosil všude s sebou a z baťůžku ji vyndával pokaždé, když měl volnou chvilku, aby se mohl začíst. Knihu si, jak se zdá, oblíbil i náš kocour, který se patrně rozhodl, že nebyla dostatečně pokřtěna, a tak využil příležitosti, kdy Kristian v rámci předvánoční únavy jedinkrát zapomněl knihu z batohu vyndat, a pokřtil ji znovu a důkladně.

Nyní už zanechám planého tlachání a předám slovo mladému nadějnému (literárnímu) kritikovi, do jehož textu jsem si dovolila zasáhnout opravou gramatických chyb:

Někdo by si mohl myslet, že moje recenze bude ovlivněna tím, že jsem měl možnost autorku knihy osobně poznat. Tahle teta je totiž moc pěkná paní, která je nejen milá a srší humorem, ale má navíc dvě nadějné dcery, které se jeví jako vhodné adeptky pro společné vědecké bádání. Pochopitelně by měly ještě trochu dospět, ale potenciál v nich je, to zase ano (teda možná), i když jejich neustálé vyrušování při autogramiádě knihy mi vážně trochu lezlo na nervy.

Ale zpátky od autorky ke knize.  Uposlechl jsem výzvu na obálce knihy a vstoupil bez klepání. Přiznávám, že se mi nakonec nechtělo ani vystoupit. Příběhy jsou psány svižně  a záživně, v rytmu, který čtenáře pohltí a nutí ho procházet knížkou dál a dál. Autorka používá krásnou češtinu a její slovní zásobu obohacuje i o nové výrazy. Dokáže s jazykem pracovat tak, že čtenáře pohltí i příběhy, které by v podání někoho jiného patrně vyzněly hodně divně. Na škodu není ani to, že autorka často pomocí oslích můstků uhýbá od tématu. Řetězením asociací vás sice z Václaváku na Staromák dovede přes Postoloprty a Prčice, ale ta cesta je v jejím podání vždycky zajímavá a vtipná a ty můstky jsou natolik pevné, že se po cestě neztratíte a ani se nebudete nudit.

Ale abych jen nechválil – kniha mi přinesla i dvě zklamání.

Prvním byla kapitola „Děvčata nevěřte jim, aneb emancipovaný pohled na pohádky“. Tato kapitola mi prostě nesedla – na můj vkus jde o příliš filosofické pojednání o něčem, co já bych pojal úplně jinak (nebo bych to spíš úplně vynechal). Ovšem to, že tady autorce nerozumím, nemusí být nutně její chyba. I mně se občas stane, že vykládám něco, co je naprosto logické a zřejmé, ale ostatní mi nerozumí (protože to neumí).

Dalším zklamáním, a to opravdovým, byla kapitola „O sexu“, do které jsem vkládal velká očekávání. Předpokládal jsem, že se dozvím něco ze sféry, kterou jsem zatím neprobádal, ale dozvěděl jsem se pouze o žehlení a luxování, tedy o činnostech úplně nudných. A to právě kvůli této kapitole mi chtěl táta čtení knihy zakázat – obávám se, že kdyby si kapitolu přečetl, knihu by mi naopak doporučil.

Celkově je ovšem kniha povedená stejně jako teta Zuzana sama a neměla by chybět v žádné domácí knihovničce. Tedy kniha by neměla chybět, ne Zuzana – ta by se tam, i když je štíhlá, těžko vešla. Navíc Zuzana Hubňáková je jen jedna a její klonování by bylo obtížné.