Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
V začátcích mého blogování míval náš chlapec téměř permanentní záchvaty nepříčetnosti, které mne přiváděly k šílenství a víceméně mne přivedly i ke psaní. To, že jsem se z toho dokázala vypsat, mne udržovalo ve stavu alespoň částečného duševního zdraví.
„Jak to můžeš vydržet?“ zeptala se mne kdysi má švagrová poté, co byla svědkem mně velmi dobře známé scény, při níž je dítě jakýmikoli prostředky k neutišení a já, ve stavu těsně předinfarktovém, mám chuť mlátit hlavou o dlaždičky. „Protože musím! Zvykneš si,“ odpověděla jsem jí tehdy.
Ano, čas je milosrdný. S tím, jak chlapec roste, se nejen rapidně snížila četnost jeho záchvatů, ale také se výrazně otupila moje reakce na ně. Zvykla jsem si i na to, že je můj syn jiný než většina ostatních dětí, a naučila jsem se to vnímat nikoli jako zápor, nýbrž jako klad. Možná i proto, že si na svou jinakost postupně zvyká i on sám, jsou jeho reakce na nepochopení okolí, s nímž se setkává relativně často, výrazně mírnější než bývaly. Je z něj zdravě sebevědomé dítě, které učitelé milují a děti sice často nechápou, ale berou.
Díky tomu mne třeba nechalo v klidu, když si Kristík poté, co prohlásil: "Zítra je vysvědčení, a to je natolik slavnostní den, že si žádá nějakou výjimečnou garderóbu," šel na ten slavný den připravit tepláky. Nakonec se uvolil a vzal si na sebe džíny a košili. Přes tu si ovšem navlékl malou teplákovku a na hlavu si natáhl kapuci. Když jsem mu po cestě do školy řekla, že by se měl hluboce zamyslet, odvětil: "Nevidím absolutně žádný důvod pro hluboké zamyšlení. Proč bych se měl zamýšlet, když minulost ovlivnit nelze a budoucnost ovlivňovat nehodlám?!" Prý ho zajímá pouze přítomnost a zbytečným přemýšlením by snížil intenzitu aktuálního prožitku.
Zvykla jsem si i na to, že ačkoli používá slovní zásobu, které mají občas problém porozumět i relativně vzdělaní lidé, stane se, že nezná význam slova pro ostatní naprosto zřejmého. Když se mne tedy zeptal, co je to tahák, pochopila jsem, že si ze mne nedělá legraci, a že ve 4. třídě pro něj toto slovo představuje skutečně neznámý termín. Pochopitelně jsem nejdříve váhala, zda mu jej prozradit, ale nakonec jsem se uvolila rozšířit jeho slovní zásobu a výraz jsem mu vysvětlila.
Chvíli přemýšlel a pak pravil: "A není kontraproduktivní vynaložit tolik úsilí na vytvoření elaborátu, který pak opíšeš? Mně přijde rentabilnější zapojit obě hemisféry a ty informace uložit rovnou do správné přihrádky."
Zvykla jsem si také na to, že se mne jeho spolužáci ptají, jestli ho nebolí, když se v případech, kdy jej ostatní nechápou, tluče pěstmi do nohou tak, že má kolikrát modřiny. „Bolí, ale nemůže si pomoct,“ odpovídá zpravidla místo mne Kristiankova sestřička.
Na co jsem si naopak nezvykla, jsou reakce některých dospělých, kteří za normální považují pouze chování většiny.
A tak mne například rozhodila scénka, která se odehrála na školním hřišti po kroužku inline bruslení, když vedoucí rodičům oznámil, že se kroužek přesouvá na jiný termín proto, že škola nebyla schopná zajistit přislíbené volné prostory na předem avizovaný termín a ředitelka se s ním odmítá rozumně domluvit. Bohužel si nevšiml, že je nablízku mé dítě, za což se velmi omlouval, protože mu bylo jasné, že je zaděláno na problém. Kristianek se rozplakal, pěstičkami si tloukl do nohou a opakoval pořád dokolečka: „To není možný, to není normální!“ Uklidňovala jsem ho, že pokud kroužek přesunou z úterý na čtvrtek, jak říkal pan vedoucí, tak bude moct chodit. Vysvětlil mi, že jeho sklíčenost nepramení z obavy, zda bude moci kroužek absolvovat, ale z toho, že proces jeho vzdělání má řídit někdo, kdo je organizačně absolutně neschopný, neumí jednat s lidmi a navíc nemá evidentně zájem podílet se na jeho zdravém vývoji. Docela mu rozumím a říkám si, že ho v životě čeká ještě mnoho slz. To vše by pro mne byla jedna z běžných životních situací, kdybych mezi jeho vzlyky nezaslechla rozhovor holčičky s maminkou:
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ ptá se děvčátko a ukazuje na Kristíka. „Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej,“ odvětí ona matka a táhne svou dceru pryč od toho strašného dítěte směrem ke svému staršímu dítěti, které právě položilo na lopatky svého spolužáka a klackem se mu snažilo vypíchnout oči…
Snažím se onu paní ignorovat a říkám si, kdo že je tady vlastně „postiženej“. Kdo že je tady normální? Je nenormální mé dítě, které občas nedokáže ovládat své emoce, ale nikdy nikomu neublížilo? Je nenormální proto, že jeho chování není běžné? A vážně je normální dítě, které tluče spolužáka, protože to běžné je?
Kladu si otázky, na které možná ani nechci znát odpovědi. Když se pak za nějaký čas bavím se svým synem po rodičovských schůzkách na téma agresivity ve škole, zjišťuji, že si podobné otázky mé dítě klade také. Ale na rozdíl ode mne má v odpovědích jasno, a proto se mi dostane dlouhé přednášky na dané téma:
„Když se staneš součástí nějakého kolektivu, tak se buď integruješ, nebo zahájíš boj, nebo máš nakročeno do blázince. A já už jednou nohou v tom blázinci jsem.
Já totiž odmítám, a ani toho nejsem schopen, stát se součástí skupiny, jejíž členové mají myšlenky v oblacích, agresivitu v duši a IQ nižší než poslední obyvatel z podmostu. Zároveň nehodlám přistoupit na možnost boje, která je podle klasických teorií chování přirozená a na kterou přistoupila normálnější menšina v naší třídě. Protože se nemíní podřídit silnější, hloupější a agresivnější většině, snaží se s nimi bojovat. Ale to je podle mne nanic. Ten boj by mohl být úspěšný jedině tehdy, kdyby moudřejší a klidnější menšina byla zároveň silnější, ale i v tom případě je vítězství rozumu nad zlem velmi pochybné. Agrese totiž vždycky vzbudí jen agresi a hloupost v tomhle světě bohužel vyhrává.
Ten boj je tudíž zbytečným vynaložením energie, z kterého nemůže vzejít nic dobrého. A o tom svědčí i historicky doložitelná fakta, jako jsou války a pokusy vyhladit některé národy.
Ten blázinec je podle mne vhodnější varianta, protože tam je aspoň pravděpodobné, že se dostanu do kolektivu lidí, kteří se v tomto pokřiveném světě nejsou schopni integrovat a zároveň odmítají bojovat.“
No, nebude to mít v životě snadné! Ale kdo je tady vlastně „postiženej“?
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
Sluší ti to, já bych ti nelhal!
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Jsem dítě štěstěny
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Zoufalá matko, nezoufej!
Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Předvánoční chandra
Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli... Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
Koutková Helena
Chrám ze lží a smutku
Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x