Zoufalá matko, nezoufej!
Na obhajobu našeho zdánlivě nezodpovědného nedonošence musím uvést, že skutečnost, že se svět rozhodl dobývat s předstihem, patrně pramenila z přesvědčení, že je na něj již dostatečně připraven, tudíž není čas, ztrácet čas. Už tak totiž patřil v porodnici k těm větším novorozencům a mého prsu jakožto zdroji obživy se chopil dříve, než jej stačili umýt. Již v tom okamžiku se pravděpodobně rozhodl, že během dalších dvanácti měsíců bude ukázkovým tabulkovým dítětem. Nepočítám-li s přibývajícími měsíci stále častější záchvaty vzteku, při nichž vytrvale tloukl hlavičkou do všeho, co se naskytlo poblíž, vedl si v tomto svém záměru skutečně velmi dobře. Když příručka, která je přílohou zdravotního průkazu dítěte, velela, že má zvedat hlavičku, začal ji zvedat, když měl umět pást koníčky, pásl je, přesně v čase příručkou určeném k přetáčení se se začal přetáčet. Stejně zodpovědně přistupoval i k ostatním příručkou stanoveným úkolům. Plazit se, lézt, sedět i chodit začal přesně v termínu, kdy pro to dle oné příručky nazrál čas, rostl a přibýval na váze přesně podle růstového grafu, dokonce i první zoubky si pořídil přesně načas.
Co víc si přát? Ortopeda sice trochu znepokojovalo, jakým způsobem většinu činností provádí, třeba že při lezení nepoužívá k odstrkování ruce, ale hlavu, prcka to však nechávalo zcela netečným. Asi se už tehdy rozhodl, že jeho ručičky nikdy pracovat nebudou – ovšem lézt za pomoci rukou se přece jen naučil ještě v předškolním věku, a to jen o něco málo později, než načerpal první informace z oblasti kvantové fyziky.
Kolem prvního roku se objevil první zádrhel v podobě odmítání spánku v postýlce. Prcek se vehementně dožadoval přidělení místa v mé posteli – ostatně, spal tam tatínek, tak proč ne on!? Tento svůj požadavek se rozhodl prosazovat tak, že si stoupl na jednu nohu a za hlasitého řevu mlátil hlavičkou o postýlku, což v nezměněné poloze vydržel, dokud jsem nevyměkla a nevzala ho k sobě. Tedy asi čtyři hodiny. Všichni mne povzbuzovali, že mám vytrvat, že se čas řvaní bude zkracovat. Vytrvala jsem zhruba týden. Když po týdnu vydržel mlátit za hurónského řevu hlavičkou do postýlky zhruba šest hodin a podle modřin na hlavě vypadal jako těžce týrané dítě, rozhodla jsem se dále nemučit jeho ani sebe a postýlku přenechat pro případného sourozence. A byl klid, konečně jsme se zase mohli všichni vyspat!
Tabulkám se náš Kristiánek začal vymykat až v momentě, kdy se rozhodl, že těžko dekódovatelné zvuky zamění za smysluplné věty. Jednoho dne se probudil a místo obvyklého „Mam, mam!“ pronesl: „Maminko, byla bys tak laskavá a donesla mi mléko?“ Tento zdánlivě nevýznamný okamžik se pro něj patrně stal zásadním. Od momentu, kdy se naučil formulovat své myšlenky a požadavky, stal se z něj solitér, který dodnes se svými vrstevníky jen velmi obtížně hledá společnou řeč.
Po určité době jsme se tedy rozhodli, že když si nemůže najít parťáka mezi dětmi v okolí, tak mu nějakého pořídíme domů. Když bylo Kristíkovi přes dva a půl roku narodila se nám Julinka.
Jak už jsem psala, z vyhřátého pelíšku se jí moc nechtělo, tak byl paradoxně její příchod na svět pro mne více nečekaný než příchod nedonošence.
„Ježíš, ta je velká!“ zvolal lékař zhruba dvě vteřiny poté, co mne mé dítě roztrhlo vejpůl a poprvé se nadechlo. Do karty následně zapsal: „Biologicky stará matka a patologicky velký novorozenec.“ Okamžik jsem přemýšlela, zda bych si neměla vyplnit přihlášku do domova důchodců a dítě poslat k cirkusu, ovšem jen do chvíle, než mi ji položili na břicho. Já vám dám stará matka a velký novorozenec! Jsem krásná mladá maminka a tohle je moje krásné malé miminko! Pravda, že vedle ostatních novorozenců vypadala Julinka, jako bychom v porodnici už nějaký ten měsíc strávily, ale to bylo tím, že ostatní děti byly prostě mrňavé. A ostatní matky pochopitelně nemístně mladé!
Když Kristian prvně spatřil svou sestřičku, v žádném případě mu nepřišla jako ideální parťák a patrně tušil, že tohle dítě, které se už od narození nevejde do grafu, pro něj bude spíše přítěží. Dlouho jsem mu musela vysvětlovat, že ani přes jeho naléhání „TO“ zpět nevrátím. Zabral až argument, že dítě do dělohy a zubní pastu do tuby prostě zpátky nenatlačíš.
Prvních šest týdnů byla Julča vzorné miminko, které vlastně nedělalo nic jiného, než jedlo nebo blinkalo a v mezičase si občas zdřímlo. Měla tudíž dost času k nastudování příručky, ale patrně mému předčítání nevěnovala dostatečnou pozornost, jinak si její naprosté ignorování toho, co má kdy umět, nedokážu vysvětlit.
Koncem sedmého týdne jejího života jsme leželi všichni společně na posteli a já jsem Kristiánkovi předčítala pohádku. Julča si mezi námi spokojeně počítala prstíky.
„Hele, ona se přetočila na bok!“ říkám udiveně manželovi.
„Na to má ještě dva měsíce čas, ne? To bylo asi tím, jak jsem se zapřel loktem do matrace.“
Užuž jsem chtěla pokračovat ve čtení, když tu se Julka rozhodla dokázat nám, že se nejednalo o náhodu. Otočila se zpátky na záda a pak na druhý bok. No a od té doby se nezastavila a já také ne. Během pár dnů se přeměnila na tryskomyš, která se otáčením přemisťovala po místnosti a absolutně nepotřebovala spát. Během dalších týdnů už se zdatně plazila a nic pro ni nebylo překážkou. Když se mne v jejích čtyřech měsících dětská lékařka, kterou jsme navštívili kvůli zánětu močového měchýře, zeptala, jak malá jinak prospívá a co už umí, odpověděla jsem jí, že leze.
„Leze? To asi ne, možná se spíš plazí, ne?“
„Když myslíte,“ řekla jsem a položila Julču na podlahu. Ta se postavila na všechny čtyři a metelila si to ven z ordinace. Paní doktorka kroutila hlavou a mumlala si něco o tom, že tohle není dobře, že je to moc brzy. Vybírala jsem mezi možností přišít dítě k postýlce sešívačkou nebo se stát hlídacím psem. Zvolila jsem druhou možnost, což dosti nelibě nesl Kristík, který stále častěji opakoval, že jsme si to dítě neměli pořizovat, protože teď se vše točí jen kolem něj. Julča byla spokojené batole, které se prakticky stále usmívalo, ale vyžadovalo nepřetržitý dohled.
Když v šesti měsících zmizela z kuchyně a našla jsem ji na sedmém schodu, donutila jsem manžela, aby konečně přidělal zábranu i ke spodní straně schodiště. Zábrana mne uklidnila natolik, že jsem se asi o měsíc později odvážila jít na toaletu, aniž bych malou brala s sebou. Byla jsem pryč skutečně chviličku, ale po návratu do kuchyně se o mne pokoušely mdloby. Julinka stála na kuchyňské lince a v ruce nad hlavou svírala ten největší nůž, který doma máme a který jsem schovala do horní skříňky, aby na něj nedosáhl Kristík. Jakýmsi zázrakem se mi podařilo zadržet výkřik, který se mi snažil vydrat z hrdla, a dítě sundat. Od té chvíle jsem měla oči na stopkách. Ovšem jen pár dní po této epizodě jsem se v noci vzbudila a zjistila, že Julka není v postýlce. Nebyla dokonce ani v ložnici. Dveře byly otevřené, zábrana nad schody zavřená. Zmocnila se mne panika, když vtom jsem uslyšela zezdola broukání. Ta malá treperenda tu zábranu přelezla a šla si pokecat se svými hračkami, když nahoře všichni spali. Od té doby jsem ji do postýlky raději ani nedávala a zábranu jsme pro jistotu znovu odmontovali.
Aby prokázala, že jí skutečně veškeré tabulky můžou být ukradené, začala úderem devátého měsíce sama chodit. Vyhlédla si totiž parádní klouzačku a jako slušně vychovaná holčička si nechtěla zmáčet kolínka, tak si k ní prostě došla a vylezla na ni. Od té doby jsem ji do kočárku nedostala, šlapala s námi pěšky i horskou túru.
V deseti měsících jí lékařka zapsala do karty „nadměrně čilé až hyperaktivní dítě“ a poslala nás na ortopedii, aby zkontrolovali, zda se její čilost nepodepsala na jejích kyčlích.
„Ona jako chodí?“ zeptal se mne ortoped. „Ne jako, opravdu chodí,“ opáčila jsem.
„A kolik jako ujde?“
„Asi sedm,“ odpověděla jsem popravdě.
„Sedm kroků?“
„Ne, kilometrů.“
Ozval se řev, který otřásal celou nemocnicí. Pan doktor mne přirovnal k jistému přežvýkavci (koza to nebyla) a nahlas přemýšlel, zda zavolá na sociálku, aby mi odebrali dítě, či na psychiatrii, aby mne okamžitě hospitalizovali.
Okamžik, kdy se mezi řevem nadechoval, jsem využila k nesmělému dotazu, co že tedy mám dělat, když mi to dítě z kočárku vyleze a kšíry si umí odepnout. Dostalo se mi doporučení, že ji mám ke kočárku pevně přivazovat, načež jsem byla propuštěna s tím, že dítě je v naprostém pořádku.
Radu milého pana doktora jsem nikdy nerealizovala a světe div se, z naší holčičky je dnes již malá gymnastka. Patrně při mně stáli všichni svatí, ale ve zdraví se přes záchvaty vzteku a lezení po hlavě dožil školní docházky nejen Kristian, ale už i všechny tabulky ignorující Julinka.
Ale co je podstatné, z obou jsou dnes, tabulky netabulky, báječné děti, které mi o víkendu nosí snídani do postele a čtou mi pohádky.
Tudíž, matky, nezoufejte, bude líp!
(Snad ta puberta ještě chvíli počká.)
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
Sluší ti to, já bych ti nelhal!
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Jsem dítě štěstěny
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Předvánoční chandra
Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli... Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
Koutková Helena
Chrám ze lží a smutku
Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x