Předvánoční chandra
Uznávám, že v uranových dolech jsem nemakala, ba ani fůru uhlí jsem neskládala, zato mé mozkové závity a nervová soustava byly roztočeny do takových obrátek, že je mé tělo přes veškerou snahu nestíhalo. Přepínala jsem rychlostí světla mezi vzděláváním vysokoškoláků, vzděláváním zaměstnaných dospělých lidí včetně seniorů a vyučováním dětí na základní škole. Stejnou rychlostí jsem přepínala mezi psychologií, sociologií, filozofií, finanční gramotnosti, českým jazykem, občanskou výchovou… Do toho jsem napsala pár článků podle zadání, překládala a dělala korektury textů s termínem „včera bylo pozdě“.
Mozek tedy poslušně přepínal, ovšem tělo občas odmítlo reagovat na impuls jím vyslaný. Tak například moje zápěstí skončilo s pohmožděninami, když má ruka i přes hlasité zvolání jednoho z žáků „Uhni, vole!“ setrvala na futrech a nechala se tak přibouchnout do dveří. Když jsem později nestačila uhnout před do hvězdy se vyšvihnuvší nohou své dcerky, skončila jsem se zlomeninou nosní přepážky na pohotovosti, kde lékařka pojala podezření, že se jedná o domácí násilí, a snažila se mne přesvědčit k podání trestního oznámení. (Když jsem totiž pohotovost navštívila naposledy, bylo to s otřesem mozku, který jsem si přivodila při nevinném „berany, berany, duc“ se svou tvrdohlavou dcerou.)
V těchto dvou měsících, kdy jsem slušně řečeno padala vyčerpáním na ústa, jsem v sobě objevila některé své stinné stránky. Vždycky jsem se totiž považovala za zcela nekonfliktního tvora, kterého do vrtule dokážou vytočit pouze vlastní děti. Zjistila jsem, že jsem nejspíš dospěla do věku, kdy už mne bez větší námahy vytočí i dítko, které se mnou není nikterak pokrevně spojeno. Také jsem přišla na to, že já, jež jsem ve svém životě k násilí sáhla dosud pouze jedenkrát, mám v sobě patrně skryté agresivní sklony. Onen případ, kdy jsem ještě sama školou povinná chytila na záchodcích za cop jistou dívčinu a točila s ní po celém prostoru toalet, je, jak jistě pochopíte, ospravedlnitelný a pochopitelný. Neměla se navážet do mé maminky, že jo! Ale považte, já se nyní, v době svého působení na ZŠ, musela setsakra držet, abych některé z těch nevinných dítek nepřiškrtila či alespoň řádně nepropleskla. Přilepení rukou k tělu vteřinovým lepidlem zabíralo jen do okamžiku, než se mi ve snech začal zjevovat otisk mého podpatku v obličeji některého ze svěřenců. Když jsem si uvědomila, že mi tato představa skýtá alespoň částečnou úlevu, pokoušela jsem se přesvědčit školníka, zda by nemohl mé botky přivrtat ke stupínku. Nevyšlo to, tak jsem své nutkání, použít proti těm bezbranným tvorům fyzickou sílu, musela potlačit opět pouze za použití vlastní mysli.
Není proto asi divu, že jsem netrpělivě očekávala den, kdy má „nová známost“ skončí. Tak strašně jsem se těšila, že si konečně odpočinu, že nebudu místo spánku vymýšlet ve snech větné rozbory a hledat způsoby jak ty netečné tvory alespoň trochu zaujmout.
A pak to konečně přišlo. Pátek před Vánoci – loučení. Nesnáším loučení! Už cesta do školy mi přišla nějak smutná, když jsem si uvědomila, že vchodové dveře naposledy odemykám vlastním klíčem (příště už budu zase zvonit), připadali mi zčistajasna ti malí hajzlíci jako ti nejsladší tvorové pod sluncem. Najednou jsem před očima neměla probdělé noci, ale kolegy a kolegyně, díky nimž jsem ve městě, v němž jsem dosud spíše cizincem, měla konečně pocit, že někam patřím.
Dostala jsem několik malých dárečků od žáků, snad přeci jen někteří nebyli mou přítomností tak úplně otrávení… Cítím zvláštní pocit, kolegyni napíšu vzkaz, vrátím klíče od školy a radši rychle mizím.
Konečně mám tři hodiny sama pro sebe, tři hodiny, kdy nic nemusím. Po dvou měsících mám čas se nalíčit a nikam nespěchat. Chvíli se procházím po městě a pak si sednu na kávu, chtěla bych vypnout, ale nejde to. Hlavou se mi honí řada myšlenek, je mi smutno a přemýšlím nad tím, že abych v pohodě uživila své caparty, budu muset honem rychle najít něco jiného. Přepadá mne krize a já si uvědomuji, že mít práce nad hlavu není zas až tak špatné…
Lidskou psychiku prý nejvíce ovlivňují tři základní faktory – zdraví, spokojenost ve vztahu a práce, která člověka nejen baví, ale také uživí. Pokud nefungují dva z nich, pak jde prý zpravidla do kytek i ten třetí. Dnes mi ta káva nějak nechutná!
Když vyzvedávám děti ze školy, potkám kolegyni, s níž jsem dva měsíce sdílela kabinet. Známe se krátce, ale vím, že ta skvělá ženská ví, co se mi honí hlavou. Lidi, já nechci být v řiti!!! Objímá mne a mně se konečně spouští příval slz, který rozpouští nanesená líčidla, ale zároveň působí očistně.
(Jsem zvědavá, jak dlouho budu po nocích místo spánku připravovat větné rozbory.)
Přeji všem krásné Vánoce! Nechť Vám všem v novém roce vždy fungují alespoň dva z uvedených faktorů!
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
Sluší ti to, já bych ti nelhal!
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Jsem dítě štěstěny
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Zoufalá matko, nezoufej!
Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
Koutková Helena
Chrám ze lží a smutku
Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x