Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vydrž, Prťka, vydrž!

30. 11. 2014 14:25:12
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.

„Chtěla jsem vás moc poprosit, jestli byste nevzala úvazek za nemocnou učitelku. Já vím, že učíte, ale snad by se to dalo nějak poskládat. Jde mi hlavně o češtinu v osmičce a v devítce, tam potřebujeme nutně suplovat aprobovaně. Bylo by to zhruba na měsíc,“ chrlila na mne paní ředitelka slova tak rychle, že jsem stihla říct jen to, že by to snad šlo, načež okamžitě pokračovala: „Tak až budete mít pauzu, tak se stavte u mne, vyřídíme potřebné papíry, dám vám rozvrh a po neděli byste nastoupila.“

Budova VŠ, na níž působím, sousedí s budovou školy základní, tudíž už za dvě hodiny sedím v ředitelně. Po základce se mi už docela dlouho stýskalo a říkám si, že pár hodin navíc přeci zvládnu. Poté, co odmítnu odpolední vyučování a angličtinu, dostáváme se na úvazek 16 hodin týdně. Převážně půjde o češtinu, k tomu pár hodin občanské výchovy a výtvarky. Mám prý celý víkend na to, abych se seznámila s probraným učivem a udělala si přípravy na několik dní dopředu, protože v týdnu to bude dost frmol. To bych ovšem nesměla v sobotu učit dálkaře. Takže mi zbývá neděle. Začíná mi docházet, že to nejspíš nebude procházka růžovým sadem, ale jsem odhodlaná to ten měsíc zvládnout. Ostatně, je známo, že ženská vydrží víc než člověk!

Při vyplňování podkladů pro výpočet započitatelné praxe si uvědomím, jak ten čas letí. Je to vůbec možné, že jsem na základce učila naposledy před dvaceti lety? Mám pocit, jako by to bylo včera. Ale je to tak, posledních 20 let jsem učila jen na vysoké a na střední.

Ale já se nebojím, já se nebojím! (Hlavně když tu není vlk a sova!)

V dobré náladě, připravená na vše (skoro) vstupuji do osmé třídy. Nevyvede mne z míry, že na podlahu pravděpodobně někdo vysypal plný odpadkový koš. Představím se a v klidu zůstávám i tehdy, když se na můj dotaz, kde jsou křídy, ozve „Chytejte!“ Kupodivu ji chytím a pustím se do určování slovních druhů. Zkoušejí mne, pomyslím si. Není přeci možné, aby víc než polovina osmáků byla přesvědčena, že slovo dělání je sloveso. Pro jistotu zopakujeme všechny slovní druhy, řekneme si, jak se na který ptáme, co vyjadřují a zda je lze skloňovat či časovat.

„A mám je jakej slovní druh?“ ozve se odkudsi zezadu.

„Co myslíš, že by to mohlo být?“ zeptám se.

„No, to netušim.“

„Co takhle sloveso, co myslíš?“

„Tak to to neni určitě, to vim!“ pronese mladík sebejistě, a když si všimne mého nesouhlasného pohledu, téměř se na mne oboří. „Dyť ste sama řikala, že sloveso vyjadřuje, co kdo dělá nebo stav. No, a když něco mám, tak nic nedělám, prostě to jenom mám.“ Mimoděk si vzpomenu, jak jsem své malé blondýně vysvětlovala, že brambory se skutečně nevyrábějí z žádného zvířete. Dobrá, zkusím to tedy vzít z jiného konce: „Je to slovo ohebné?“

„Jak, jako ohebné? Se slova snad nevohýbaj,“ přidá se soused onoho chlapce. Po drahné době se ve spolupráci s celou třídou dobereme k tomu, že o slovo ohebné skutečně jde, ohebné slovní druhy si vyjmenujeme a vysvětlíme si, že se vyznačují tím, že je lze skloňovat nebo časovat, a že slovesa se časují.

„Takže to sloveso nemůže bejt,“ pronese vítězně chlapec. „Protože to mám teď a ne zejtra.“

Pokoušejí se o mne mdloby, ale nevzdávám se a trpělivě vysvětluji, co je to časování, a zmíním se i o existenci sloves neplnovýznamových. Se zvoněním mám pocit, že to minimálně tři žáci ze třídy pochopili.

Mluvnice v devítce vypadá velmi podobně, jen se věnujeme větnému rozboru a snažíme se dopídit toho, jak určíme ve větě přísudek a jak se zeptáme na podmět.

Při hodině občanské výchovy v deváté třídě pak vyprávím o rozdílu mezi způsobilostí k právům a povinnostem a způsobilostí k právním úkonům. Ač mluvím dost nahlas, odhaduji, že dál než do třetí lavice mne přes hluk slyšet není. Zatímco já vyprávím a někteří vesele švitoří, dvě slečny si navzájem pomalují fixkami obličej. Posílám je to umýt, ovšem jedna z nich mi oznámí, že je to její obličej a že si tam může namalovat třeba pí.. – tedy ona to řekne na plná ústa.

(Mám pocit, že se za okny mihla sova.)

Chvíli lapám po dechu, hledím na tu slečnu, kterou bych při setkání někde na ulici určitě považovala za dospělou, a přemýšlím, zda mne jen zkouší, nebo se tak chová běžně. Ať tak, či onak, nehodlám prohrát. Aniž bych uhnula před jejím pohledem, jí ukážu na čelo. „Víš co? Tady máš ještě malé místo, tak si ji tam tedy namaluj, otoč se na třídu, ať všichni vědí, s kým mají tu čest, a pak se jdi představit také do ředitelny!“ Nejsem si jistá, jestli jsem to trochu nepřehnala, ale pro změnu lapá po dechu ona.

Začátky bývají vždycky krušné, říkám si a o to více se věnuji přípravám. K žádné výrazné změně ovšem nedochází ani po týdnu. Do šesté třídy se chodím uklidnit, na vysokou si odpočinout a na večerních kursech relaxuji. Snažím se vyšetřit co nejvíce času pro své vlastní děti, představa, že za pár let by na tom měly být podobně jako moji současní svěřenci, mne děsí. Sešity opravuji, až když děti usnou, přípravy dělám kolikrát do dvou do rána.

Sloh v devítce – popis předmětu. Připravím si zajímavé názvy zvířat a rostlin a děti mají popsat, co si pod nimi představují. Jeden z hochů si vybere názvy „pláštník malý“ a „moudivláček“, tématu se chopí po svém:

Pláštník malý kondom pro lidi s malým přirozením. Malý kondom o velikosti asi 5 cm.

Kundivláček (následuje obrázek s popisem „vlak“ a „kunda“)

Mužské přirození které míří do ženského přirození.

(Zase ta sova za oknem)

Zhruba po čtrnácti dnech, kdy už je jasné, že se můj pobyt na škole protáhne alespoň na dva měsíce, již třetina osmáků správně určuje polovinu slovních druhů a zhruba stejná část deváťáků pozná alespoň tři větné členy. Intenzivně se připravujeme na čtvrtletní práci. Tedy já intenzivně připravuji žáky, oni mají zpravidla na práci něco zajímavějšího než vnímat.

Kontrolní desetiminutovka – jedna ze slečen hodí papír na zem a nohy na lavici. „Proč nepíšeš? Dostaneš pětku!“ „No a? Já už jsem si ji tam sama napsala.“

(V dálce vidím nejasný obrys vlka.)

V osmičce i v devítce stále dokola opakujeme na čtvrtletní práci. Den před písemkami s dětmi projedu všechny úlohy ze čtvrtletky přesně tak, jak v ní budou. Přesně ty věty, přesně ta slova, jen jim to neříkám.

Ztratila jsem flešku, na které mám všechny své prezentace za dva roky (zálohy pochopitelně nemám). Znovu tedy připravuji alespoň ty prezentace, které budu potřebovat druhý den. Hotovo! Vrhám se na opravování čtvrtletních prací a výsledky zanáším do tabulek. Počítám procentuální úspěšnost u jednotlivých úloh, u jednotlivých žáků i u třídy jako takové. Do postele se dostávám ve čtyři hodiny ráno. Průměrná známka v osmičce je 3,9 a v devítce 4,1.

(Obrysy vlka jsou stále jasnější.)

Vstávám v šest ráno, čeká mne dlouhý den. Je mi zle, jsem unavená a vůbec se mi k té zvěři nechce. Po třech vyučovacích hodinách, během kterých zaslechnu z lavic asi padesát sprostých slov, z nichž některá jsou adresována mně, jsem odhodlaná jít oznámit paní ředitelce, že to vzdávám. Klepou se mi ruce, chce se mi brečet, připadá mi, že veškerá má snaha je k ničemu. Z druhé lavice se ozve: „Usmějte se, paní učitelko, my vás máme rádi.“ V kabinetu si všimnu několika obrázků s nápisem „Pro nejlepší učitelku“, které mi přibyly na hromádce se sešity.

Dobrá, já to tedy ještě zkusím...

„Jdi se vyspat,“ naléhá na mne kolegyně. „Ráda bych, ale do osmi mám kurzy někde u Prahy,“ říkám a nejsem si jistá, jestli tam vůbec dojedu. „Hlavně jeď opatrně,“ klade mi kolegyně na srdce. Při cestě na kurzy se obávám mikrospánku, únava z probdělé noci na mne totiž dopadá plnou vahou. Během kurzů se však zázračně probudím a zpět už se vracím zase čilá. Je to ohromná vzpruha učit lidi, kteří o vzdělání stojí!

O víkendu výjimečně neučím, a tak mám možnost načerpat síly, pořádně se konečně vyspat a věnovat se také vlastním dětem. Další týden začínám opět plná optimismu. Vzhledem k tomu, že jsem konečně odpočatá, všímám si prvních náznaků spolupráce...

Snad to za to přeci jen stojí!

Říkám si „Vydrž, Prťka, vydrž!“ a už teď vím, že až skončím, budou mi ta zvířátka chybět.

Autor: Helena Koutková | neděle 30.11.2014 14:25 | karma článku: 29.87 | přečteno: 2291x

Další články blogera

Helena Koutková

Hele, svez mě na tom vozíku

Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?

13.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 31.10 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Helena Koutková

A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?

Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.

28.8.2016 v 8:00 | Karma článku: 44.00 | Přečteno: 13211 | Diskuse

Helena Koutková

Sluší ti to, já bych ti nelhal!

„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“

25.7.2016 v 11:42 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 1873 | Diskuse

Helena Koutková

A vás to jako nelechtá, maminko?

Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.

7.4.2016 v 19:02 | Karma článku: 27.53 | Přečteno: 1569 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Nožička

Rektor Bek při výročí 17. listopadu: prezidentské volby se nepovedly

Kromě mnoha pietních i protestních akcí se dnes při příležitosti výročí 17. listopadu konalo v našem hlavním městě studentské shromáždění, na kterém vystoupili i představitelé některých našich vysokých škol.

17.11.2017 v 19:40 | Karma článku: 21.77 | Přečteno: 289 | Diskuse

Karel Trčálek

Kéž v této zemi zvítězí zdravý rozum nad komedianty!

Čeští komedianti dostali parádní lekci z demokracie. Nás ostatní tato a jiné lekce ještě čekají, neboť zdravý rozum není opakem šílenství, ale jeho mocninou

17.11.2017 v 19:15 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 319 | Diskuse

Irena Fuchsová

Když tě zavřou, postarám se ti o děti

Letos poprvé jsem příchod 17. listopadu a všechno kolem, brala v klidu a dá se říct i lhostejně. Letos poprvé. Všechny minulé sedmnácté listopady jsem prožila ve zvláštní nervozitě, kterou jsem nechápala.

17.11.2017 v 18:11 | Karma článku: 14.20 | Přečteno: 462 | Diskuse

Karel Trčálek

Ze 17. listopadu se staly druhé české vánoce

Ačkoliv všichni dobře víme, že 17. listopad 1989 byl podvod, přesto teď bloumají pražskými ulicemi tisíce lidí v mystickém vytržení, že se dnes určitě něco velkého musí stát. Ale co? Narodí se spasitel a my budeme opět svobodní?

17.11.2017 v 14:42 | Karma článku: 22.29 | Přečteno: 752 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Drobná lekce z demokracie pro české komedianty

Voltairovi se připisuje vznešená věta: “Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.” V Česku elity ale vědí, co je pro národ nejlepší, jen kdyby jim to voliči pořád tak blbě nekazili.

17.11.2017 v 14:11 | Karma článku: 44.70 | Přečteno: 2881 | Diskuse
Počet článků 95 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1756

Jsem extrovertní introvert, který cítí potřebu ventilovat své myšlenky. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.