Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O autoritách aneb Skořepová je na straně 103

21. 10. 2014 10:55:23
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!

Ačkoli... S odstupem času jsem nabyla přesvědčení, že o některých si to ve skrytu duše i mysleli a jen vrozená slušnost jim nedovolovala toto označení vyslovit nahlas. Třeba právě o té, která poté, co v učebnici přírodopisu jistého žáka našla lísteček s nápisem „Skořepová je na straně 103“, požadovala jeho exemplární potrestání a na pedagogické radě se dožadovala dvojky z chování pro tohoto nešťastníka.

Pro mne osobně bylo fatální už zjištění, že učitel či učitelka nemusí mít vždy pravdu, že se může nejen mýlit, ale dokonce hluboce mýlit. Stalo se to na prvním stupni základní školy, když mi maminka vysvětlovala, že mám v domácím úkolu chybu, protože není vejce bez vejcete, ale vejce bez vejce. Chtělo se mi tehdy plakat, když jsem se měla přiklonit buď k pravdě své bohyně matky, či polobohyně učitelky. Mé zápisky jasně deklarovaly, že správně je vejce bez vejcete... Navíc, maminka sice byla světlem mého života, ale již několikrát jsem ji předtím přistihla, že něco neví – třeba kolik je hodin, nebo jaké bude počasí... Ale na druhou stranu, maminka, pokud něco nevěděla, tak řekla, že neví. Přeci by mi teď netvrdila, že ví něco, co neví... No, nakonec jsem se nechala přesvědčit, nejen o tom, že pravda je na straně maminky, ale i o tom, že tuto skutečnost je potřeba nějakým taktním způsobem sdělit paní učitelce. Zdánlivá maličkost, nicméně já jsem se se zjištěním, že svět není tak, jak má být, docela dlouho vyrovnávala.

Už proto, abych předešla takovému zklamání u svých dětí (a také proto, že sama jsem učitelka, tudíž bych pro ně mohla být tuplovanou autoritou), jim od mala vštěpuji, že nikdo není neomylný a každý má právo mít někdy špatnou náladu. A také to, že autoritu je třeba poslouchat, nikoli však slepě poslouchat – pokud s názorem oné autority nesouhlasíme, je namístě svůj nesouhlas jasně, zřetelně, zároveň však slušně formulovat. A odmyslím-li skutečnost, že mně osobně zpravidla mé děti skáčou po hlavě, musím říci, že k autoritám obecně si podle mne nalezly velmi vřelý vztah. Svých učitelek si váží, některé z nich přímo zbožňují a drobné omyly jim bez problémů odpouštějí. I když, všechno je asi jednou poprvé...

Když jsem vyzvedávala svého synka ze školy, vyslechla jsem si rozhovor mezi ním, spolužákem a spolužákovou maminkou.

„Kašli na ni, je to nerudná bába,“ pronesla spolužákova maminka ke svému synovi.

Do toho se vložil s absolutně vážným výrazem ten můj: „To nemůžete říkat, že je to nerudná bába! Za to nemůže, že je stará, také jednou budete! Každý má právo se někdy rozčilovat.“

Spolužák se jal bránit svou maminku a obořil se na Kristíka: „Zajímavý, že úplně nejvíc jsi ji vytočil právě ty!“

„Ona má právo se rozčilovat, já mám právo vyjádřit svůj názor!“ ukončil debatu Kristian.

Zajímalo mne, o co že to vlastně šlo. Prý o novou vychovatelku, která je vodí ze třídy na oběd a pak do družiny.

„Ona mi zakázala, abych si došel na záchod a ostatním taky. Normálně jsem si donesl na stůl tác s obědem a chtěl jsem se dojít vyčůrat, jako to vždycky dělám, a ona řekla, že nesmím. Tak jsem jí řekl, že já znám svá práva a že uspokojení základních potřeb k nim patří, a na ten záchod jsem si došel. Když jsem šel já, tak šli i ostatní, no a ona nás pak honila, že už máme jít, když jsme ještě neměli dojedeno,“ popisoval mi naprosto věcně můj syn situaci.

„A poslechl jsi ji?“ zeptala jsem se, ačkoli už jsem předem znala odpověď.

„Ne, řekl jsem jí, že jsi ten oběd zaplatila, tak je mé nezadatelné právo si ho dojíst. Ona mi řekla, že její právo je, abychom ji poslouchali. To ale nemá pravdu, protože svoboda člověka končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého, tak jsem jí to řekl. Vůbec nechápu, proč ji to tak rozčílilo!“ skončil s vyprávěním Kristík.

Pokusila jsem se mu vysvětlit, že má sice právo dojíst si svůj oběd, ale že by se s ním neměl zbytečně loudat, protože to pak zdržuje všechny, a že paní vychovatelka je určitě hodná paní, jen třeba neměla zrovna dobrou náladu. Chvíli se zdráhal, ale nakonec se zdálo, že je ochoten nad tím uvažovat.

Proto mne druhý den překvapilo, když přišel s tím, že maminka toho spolužáka měla pravdu.

„V čem měla pravdu?“ ptám se ho.

„Že je to nerudná baba!“ pronese Kristík a třese se mu hlas.

„Kristík kvůli ní brečel,“ vloží se do toho jeho sestřička Julča. „Všichni se mu kvůli ní smějou.“

„Proč se ti smějí? Co se stalo? Ty jsi něco provedl?“ vyzvídám opatrně, protože vidím, že ani teď nemá daleko k pláči.

„Ona mi řekla, že nemluvím normálně, ale jako děd Vševěd, že mám mluvit jako dítě. A oni mi teď všichni říkají děd Vševěd a posmívají se mi, že nejsem normální,“ štká mé dítko a já cítím, že je z toho skutečně nešťastné.

Chlácholím ho a snažím se mu vysvětlit, že přeci není nic špatného na tom, že mluví tak, jak mluví, pokud přitom nikoho neuráží. Ale uvnitř mne křičí mé ochranitelské já.

Moje poslušné ptáčátko kvůli někomu pláče a není to kvůli jiným dětem, ale kvůli vychovatelce? Jak je to možné?

Nahlas to nevyslovím, ale v duchu si myslím něco o straně 103!

Autor: Helena Koutková | úterý 21.10.2014 10:55 | karma článku: 19.50 | přečteno: 906x

Další články blogera

Helena Koutková

Hele, svez mě na tom vozíku

Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?

13.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 31.10 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Helena Koutková

A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?

Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.

28.8.2016 v 8:00 | Karma článku: 44.00 | Přečteno: 13211 | Diskuse

Helena Koutková

Sluší ti to, já bych ti nelhal!

„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“

25.7.2016 v 11:42 | Karma článku: 29.84 | Přečteno: 1873 | Diskuse

Helena Koutková

A vás to jako nelechtá, maminko?

Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.

7.4.2016 v 19:02 | Karma článku: 27.53 | Přečteno: 1569 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Nožička

Rektor Bek při výročí 17. listopadu: prezidentské volby se nepovedly

Kromě mnoha pietních i protestních akcí se dnes při příležitosti výročí 17. listopadu konalo v našem hlavním městě studentské shromáždění, na kterém vystoupili i představitelé některých našich vysokých škol.

17.11.2017 v 19:40 | Karma článku: 21.77 | Přečteno: 289 | Diskuse

Karel Trčálek

Kéž v této zemi zvítězí zdravý rozum nad komedianty!

Čeští komedianti dostali parádní lekci z demokracie. Nás ostatní tato a jiné lekce ještě čekají, neboť zdravý rozum není opakem šílenství, ale jeho mocninou

17.11.2017 v 19:15 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 319 | Diskuse

Irena Fuchsová

Když tě zavřou, postarám se ti o děti

Letos poprvé jsem příchod 17. listopadu a všechno kolem, brala v klidu a dá se říct i lhostejně. Letos poprvé. Všechny minulé sedmnácté listopady jsem prožila ve zvláštní nervozitě, kterou jsem nechápala.

17.11.2017 v 18:11 | Karma článku: 14.20 | Přečteno: 462 | Diskuse

Karel Trčálek

Ze 17. listopadu se staly druhé české vánoce

Ačkoliv všichni dobře víme, že 17. listopad 1989 byl podvod, přesto teď bloumají pražskými ulicemi tisíce lidí v mystickém vytržení, že se dnes určitě něco velkého musí stát. Ale co? Narodí se spasitel a my budeme opět svobodní?

17.11.2017 v 14:42 | Karma článku: 22.29 | Přečteno: 752 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Drobná lekce z demokracie pro české komedianty

Voltairovi se připisuje vznešená věta: “Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.” V Česku elity ale vědí, co je pro národ nejlepší, jen kdyby jim to voliči pořád tak blbě nekazili.

17.11.2017 v 14:11 | Karma článku: 44.70 | Přečteno: 2881 | Diskuse
Počet článků 95 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1756

Jsem extrovertní introvert, který cítí potřebu ventilovat své myšlenky. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.