CHRÁM ZE LŽÍ A SMUTKU
Chtěl postavit dům a zplodit syna,
vždyť to se čeká, je přece chlap,
sny byly vítězné, skutečnost jiná,
snad v nesprávnou chvíli do toho šláp
A tak chrám vystavěl ze lží a ze smutku,
zrcadla na stěnách nechápou pohnutku,
proč srdce své hradbami opevnil,
proč najednou bloudí a nezná cíl.
Své „má dáti dal“ napsal by rád,
i papír to snese jen chviličku.
Ženu svou toužil vidět se smát,
synovi chtěl vázat tkaničku.
Však je pouze temnou koláží,
co zrcadla příbytku odráží.
A když už mlčím, tak přidám ještě jednu...
ROZVEDENÁ
Obálka soudní osud tvůj pečetí,
ta hrozba v ní tě tlačí.
Celá se třeseš a myslíš na děti,
marně se bráníš pláči.
Snad tlakem smutku i světla pohasla
a vše se do tmy halí.
S dopisem v ruce, bledá a užaslá,
sebe se tážeš, zdali
lze unést hloupé hry, co život hraje,
a jde-li věřit tomu,
že ten, kdo lásku svou sliboval zkraje,
zavřel vám dveře domů.