Jsem dítě štěstěny
Usmívám se, je mi fajn a říkám si, že tento víkend si konečně pořádně odpočinu – vykašlu se na přípravy, budu jen relaxovat, možná vezmu děti na maškarní na lyžích. Už sjíždím jablonecké serpentýny, idylka nadosah, když tu najednou chrrr, cvak, chrrr. Tenhle zvuk auta se mi nelíbí!
Ještě méně se mi ovšem líbí skutečnost, že ať zařadím jakoukoli rychlost, auto nereaguje na sešlápnutí pedálu plynu a jen velmi vlažně reaguje na mé otáčení volantem. Auto nadává čím dál hlasitěji a pro případ, že bych snad byla hluchá a úplně vypatlaná, mne na poruchu upozorní i rozsvícením jakési kontrolky. Auto odmítá jet tam, kam jej směruji. O pár milimetrů se minu s protijedoucím kamionem. Pokud teď zastavím, zablokuji spojení mezi Libercem a Jabloncem. Přemlouvám auto, aby ještě kousek vydrželo – už jen tři zatáčky, naštěstí je to s kopce. Jsem na rovince a tady vážně končím…
Silou vůle dostrkám vůz ještě cca 50 metrů, kde je možno zastavit mimo silnici. Přesně na tomto místě udělá auto své poslední chrrr a chcípne nadobro. Jeden by se z toho snad i rozplakal. Ne tak já, mne totiž hned tak něco nezlomí, navíc přímo přes ulici zahlédnu autoservis. Hodím blikačky, přece jen na té silnici trochu překážím, a vydávám se pro pomoc.
Uznávám, že slovo, které jsem následně pronesla, by opravdová dáma neměla vypustit z úst ani v těch největších nesnázích. Skutečnost, že jsem jej vyslovila nejen třikrát za sebou, ale navíc hodně nahlas, přičítám správně probíhající integraci v mém novém zaměstnání. Nebo to možná bylo jenom tím, že je čtvrtého března. Na zavřených vratech servisu totiž visí cedule „4. března dovolená“.
Co teď? První, co mne napadá, je zavolat mamince. Vždycky volám maminku, když mám nějaký problém, ale uznávám, že tentokrát mi asi nepomůže. A protože mám v mobilu baterku, která víc než tři hovory nevydrží, musím volit uvážlivě. Projíždím telefonní seznam – A, B, C … Sa, Se, Servis, jo chlapi z „mého“ servisu mne určitě ve štychu nenechají.
„Rád vás slyším, paní Koutková,“ ozve s e v mobilu hlas, který mi na chvíli vrací naději, že nebudu muset šlapat pěšky a možná stihnu i vyzvednout dceru z gymnastiky. Vylíčím mu situaci a snažím se při tom, aby i přes telefon bylo patrné mé mávání řasami a bezvýchodnost situace. „Vy víte, že bych vám snes třeba modrý z nebe, ale dneska jsme i s kolegou ve Varech, tak vám asi nepomůžu…“
„Do …!“ vyslovím další slovo, které do úst dámy nepatří.
Asistenční služba, napadne mne spásná myšlenka. Ale jaké má číslo? Měla bych ho mít napsané někde v pouzdře, v němž mám doklady od auta. Ale kde je to pouzdro? Jak to, že není v přihrádce? Jak dlouho už jezdím bez techničáku? Jaké je to číslo, doprkýnka? Podesáté prohledávám vůz i kabelku. Zelená karta a na ní číslo na asistenční službu, hurá!
„Dobrý den, dovolali jste se… pokud máte tento problém, stiskněte jedničku…“ mačkám jedničku a vytočeným hlasem křičím na automat na druhém konci, že pokud to rychle někdo nezvedne, vybije se mi telefon. „Pokud potřebujete toto, stiskněte dvojku, “ pokračuje automat, aby mi po chvíli mohl oznámit, že všichni operátoři jsou obsazení. Po drahné chvíli, když už přestávám být přesvědčena o své nezlomnosti, se konečně ozve hlas živého člověka, který mi přislíbí vyslání odtahového vozidla. „Zadávám požadavek, řidič odtahového vozu vám zanedlouho zavolá. Mějte hezký den!“ loučí se onen hlas. Jasně, že budu mít hezký den, říkám si v duchu, hrdá na to, že jsem situaci nakonec vyřešila.
Vylézám z auta, abych si užila slunce, dokud ještě svítí a hřeje. Asi po půlhodině přemýšlení nad tím, jak dlouhé asi tak může být nedlouho, si uvědomuji, že to slunce vlastně zrovna moc nehřeje. Poté, co zkontroluji stav baterie v mobilu, se do mne dá vyloženě zima. Právě v momentě, kdy se rozhodnu propadnout beznaději, zazvoní konečně telefon. Řidič odtahového vozu si překontroluje, zda se vydal správným směrem, a slíbí mi, že do dvaceti minut bude na místě. V témž okamžiku se mobil vybije. Jsem já to ale dítě štěstěny, jako by to bylo vypočítané!
Za dalších čtyřicet minut už je mé auto naložené a já sedím v kabině odtahového vozu. Když se mne řidič zeptá, kam to bude, vzpomenu si na divného pána, který na mne onehdá čekal před školou a z nějž se vyklubal tatínek spolužačky mé dcery a majitel autoservisu v jedné osobě. Ten kouká sice trochu vyjukaně, když odtahovka u něj na dvoře začne vykládat můj vůz, nicméně štěstí stojí při mně. Zrovna prý má volno, tak se mi na to mrkne. Ještě před tím mne hodí svým vozem domů.
Zkontroluji, že syn v pořádku dorazil ze školy, hodím do sebe kávu a vyrážím pěšky pro dceru na gymnastiku a s ní zase zpět domů. Během této šestikilometrové procházky přemýšlím, jak se dostanu v pondělí do práce, pokud auto nebude opravené. Ale protože jsem dítě štěstěny, volá mi už v šest hodin, jen deset minut po té, kdy se s dcerou vrátíme domů, ten divný pán, že mám auto opravené.
Jo, život je krásný! Jen se mne prosím vás neptejte, co že si to hodlám pořídit za první výplatu v novém zaměstnání.
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
Sluší ti to, já bych ti nelhal!
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Zoufalá matko, nezoufej!
Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Předvánoční chandra
Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli... Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
Koutková Helena
Chrám ze lží a smutku
Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x