O autoritách aneb Skořepová je na straně 103

I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit! 

Ačkoli… S odstupem času jsem nabyla přesvědčení, že o některých si to ve skrytu duše i mysleli a jen vrozená slušnost jim nedovolovala toto označení vyslovit nahlas. Třeba právě o té, která poté, co v učebnici přírodopisu jistého žáka našla lísteček s nápisem „Skořepová je na straně 103“, požadovala jeho exemplární potrestání a na pedagogické radě se dožadovala dvojky z chování pro tohoto nešťastníka.

Pro mne osobně bylo fatální už zjištění, že učitel či učitelka nemusí mít vždy pravdu, že se může nejen mýlit, ale dokonce hluboce mýlit. Stalo se to na prvním stupni základní školy, když mi maminka vysvětlovala, že mám v domácím úkolu chybu, protože není vejce bez vejcete, ale vejce bez vejce. Chtělo se mi tehdy plakat, když jsem se měla přiklonit buď k pravdě své bohyně matky, či polobohyně učitelky. Mé zápisky jasně deklarovaly, že správně je vejce bez vejcete… Navíc, maminka sice byla světlem mého života, ale již několikrát jsem ji předtím přistihla, že něco neví – třeba kolik je hodin, nebo jaké bude počasí…  Ale na druhou stranu, maminka, pokud něco nevěděla, tak řekla, že neví. Přeci by mi teď netvrdila, že ví něco, co neví… No, nakonec jsem se nechala přesvědčit, nejen o tom, že pravda je na straně maminky, ale i o tom, že tuto skutečnost je potřeba nějakým taktním způsobem sdělit paní učitelce. Zdánlivá maličkost, nicméně já jsem se se zjištěním, že svět není tak, jak má být, docela dlouho vyrovnávala.

Už proto, abych předešla takovému zklamání u svých dětí (a také proto, že sama jsem učitelka, tudíž bych pro ně mohla být tuplovanou autoritou), jim od mala vštěpuji, že nikdo není neomylný a každý má právo mít někdy špatnou náladu. A také to, že autoritu je třeba poslouchat, nikoli však slepě poslouchat – pokud s názorem oné autority nesouhlasíme, je namístě svůj nesouhlas jasně, zřetelně, zároveň však slušně formulovat.  A odmyslím-li skutečnost, že mně osobně zpravidla mé děti skáčou po hlavě, musím říci, že k autoritám obecně si podle mne nalezly velmi vřelý vztah. Svých učitelek si váží, některé z nich přímo zbožňují a drobné omyly jim bez problémů odpouštějí. I když, všechno je asi jednou poprvé…

Když jsem vyzvedávala svého synka ze školy, vyslechla jsem si rozhovor mezi ním, spolužákem a spolužákovou maminkou.

„Kašli na ni, je to nerudná bába,“ pronesla spolužákova maminka ke svému synovi.

Do toho se vložil s absolutně vážným výrazem ten můj: „To nemůžete říkat, že je to nerudná bába! Za to nemůže, že je stará, také jednou budete! Každý má právo se někdy rozčilovat.“

 Spolužák se jal bránit svou maminku a obořil se na Kristíka: „Zajímavý, že úplně nejvíc jsi ji vytočil právě ty!“

„Ona má právo se rozčilovat, já mám právo vyjádřit svůj názor!“ ukončil debatu Kristian.

Zajímalo mne, o co že to vlastně šlo. Prý o novou vychovatelku, která je vodí ze třídy na oběd a pak do družiny.

„Ona mi zakázala, abych si došel na záchod a ostatním taky. Normálně jsem si donesl na stůl tác s obědem a chtěl jsem se dojít vyčůrat, jako to vždycky dělám, a ona řekla, že nesmím. Tak jsem jí řekl, že já znám svá práva a že uspokojení základních potřeb k nim patří, a na ten záchod jsem si došel. Když jsem šel já, tak šli i ostatní, no a ona nás pak honila, že už máme jít, když jsme ještě neměli dojedeno,“ popisoval mi naprosto věcně můj syn situaci.

„A poslechl jsi ji?“ zeptala jsem se, ačkoli už jsem předem znala odpověď.

„Ne, řekl jsem jí, že jsi ten oběd zaplatila, tak je mé nezadatelné právo si ho dojíst. Ona mi řekla, že její právo je, abychom ji poslouchali. To ale nemá pravdu, protože svoboda člověka končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého, tak jsem jí to řekl. Vůbec nechápu, proč ji to tak rozčílilo!“ skončil s vyprávěním Kristík.

Pokusila jsem se mu vysvětlit, že má sice právo dojíst si svůj oběd, ale že by se s ním neměl zbytečně loudat, protože to pak zdržuje všechny, a že paní vychovatelka je určitě hodná paní, jen třeba neměla zrovna dobrou náladu. Chvíli se zdráhal, ale nakonec se zdálo, že je ochoten nad tím uvažovat.

Proto mne druhý den překvapilo, když přišel s tím, že maminka toho spolužáka měla pravdu.

„V čem měla pravdu?“ ptám se ho.

„Že je to nerudná baba!“ pronese Kristík a třese se mu hlas.

„Kristík kvůli ní brečel,“ vloží se do toho jeho sestřička Julča. „Všichni se mu kvůli ní smějou.“

„Proč se ti smějí? Co se stalo? Ty jsi něco provedl?“ vyzvídám opatrně, protože vidím, že ani teď nemá daleko k pláči.

„Ona mi řekla, že nemluvím normálně, ale jako děd Vševěd, že mám mluvit jako dítě. A oni mi teď všichni říkají děd Vševěd a posmívají se mi, že nejsem normální,“ štká mé dítko a já cítím, že je z toho skutečně nešťastné.

Chlácholím ho a snažím se mu vysvětlit, že přeci není nic špatného na tom, že mluví tak, jak mluví, pokud přitom nikoho neuráží. Ale uvnitř mne křičí mé ochranitelské já.

Moje poslušné ptáčátko kvůli někomu pláče a není to kvůli jiným dětem, ale kvůli vychovatelce? Jak je to možné?

Nahlas to nevyslovím, ale v duchu si myslím něco o straně 103!