Čundr

Letní povídka pro Víkend MF DNES Tenkrát před léty, kdy ještě vlak považovaly za dopravní prostředek a ne za slovo patřící do slovníku archaismů, když nocování pod stanem představovalo náramné dobrodružství nikoli utrpení pro páteř, v časech, kdy zítřek pro ně znamenal jen samá pozitiva a sociální jistoty, tehdy měl svět ještě všechny barvy duhy. Jediné, na čem skutečně záleželo, bylo přátelství. Trávily spolu spoustu času na vysokoškolských kolejích, a aby jim odloučení o prázdninách nepřidalo tak dlouhé, pořádaly společné letní výpravy, kterým z důvodů ostatním těžko pochopitelných říkaly čundry.

Byly to čtyři studentky, čtyři nerozlučné přítelkyně, říkejme jim třeba Velká Náčelnice, Malá Náčelnice, Velká Huba a Čistá Duše. Jezdili s nimi i muži (no tehdy spíš kluci), zpravidla tři, ale jejich jména teď nejsou podstatná. Ale jistě, že byli v jejich životech důležití, vždyť to byly jejich lásky. Ale to, na co teď Velká Huba vzpomíná, je příběh přátelství, v němž hrály hlavní roli ony čtyři.

Sedí nad fotkami z toho léta, kdy se naposledy všechny vydaly na čundr, a hlavou se jí honí spousta myšlenek, které se snaží uspořádat. Je vůbec možné, že všechno bylo tak jiné? Tráva byla zelenější, květiny voňavější, lásky bezelstnější, přátelství opravdovější… Jak si tehdy dokázaly dělat legraci ze všeho, především samy ze sebe! A ta radost ze života, která z těch fotek přímo srší, kam se vytratila?

Zavře oči a je zase tou starou Velkou Hubou. Před očima jí běží příběh.

„Sraz v 8.00 na nádraží. Vlak odjíždí v 8.30, tak koukejte dokulit včas,“ hlásí Velká Náčelnice, která má vždy po ruce jízdní řád, mapu i naučný slovník. Plán trasy nechaly na ní, vědí jen, že jedou zhruba na týden někam do jižních Čech.

Na nádraží teď postávají čtyři komické postavy doprovázené zcela normálně vyhlížejícími mladíky. Ony mají na sobě letní šatičky, na zádech velké bágly, z nichž čouhají předměty, s nimiž se asi nikdo nikdy na žádném jiném čundru nesetkal. Kulma, rychlovarná konvice, elegantně zavěšené hrnky z růžového porcelánu… No, tak přeci nebudou pobíhat po lese jako nějaká strašidla! A pít grog z ešusu nebo z kelímku? No fuj! Ostatně loni našly funkční elektrickou zásuvku i v opuštěné vodárně v lese.

Vlak se rozjíždí. Je narvaný téměř k prasknutí, ale Velká Náčelnice objeví kupé, kde jsou dvě místa volná. Zatímco  Malá Náčelnice, která o sobě tvrdí, že skromnost je perlou její výbavy (ve skutečnosti to byly utěrky s mochomůrkami), neobratně ukládá zavazadlo nad hlavy cestujících, otočí se na ni Velká Náčelnice a hlasem, který slyší možná půlka vlaku, pronese: „Zabral ti ten šampón na vši?“ Malá pohotově a stejně zvučně reaguje: „Jo, zabral, mám jich dvakrát tolik!“ No, vida, ti lidé v kupé si asi vzpomněli, že na této zastávce chtěli vystupovat. Nebo to snad nebyl ten důvod, proč se kupé vyprázdnilo? „Takys mohla vybalit syrečky,“ špitne Čistá Duše, nejhodnější člověk pod sluncem. „Neboj, jsou v baťůžku v zavařovačce a zrají pro další případ nouze,“ potvrzuje Velká Náčelnice, že je připravena opravdu na vše.

Přesně v 10.00, kdy by podle jízdního řádu měl vlak dorazit do Prahy, Velká Náčelnice zavelí: „Vystupovat!“ Všechny si nasadí své bágly na záda a poslušně se šinou ke dveřím. „Neblbni, nežeň nás tak, ještě tam nejsme,“ utrousí Velká Huba. „Hele, hele, klídek, jo,“ kontruje Velká Náčelnice s rukou na dveřích vlaku, přičemž v druhé ruce stále ještě drží jízdní řád. Shodou okolností se právě v tom okamžiku objeví průvodčí, který se snaží Velkou Náčelnici umravnit: „Nemůžete otvírat dveře, když vlak není ve stanici!“ „Jak není ve stanici,“ rozohní se Velká Náčelnice a cpe průvodčímu pod nos jízdní řád. „Je deset? Je! A co tady vidíte? No? 10.00 Praha Masarykovo nádraží,“ přesvědčuje naoko rozčíleně průvodčího a dodává: „Vždyť jste od fochu, vy byste měl být první, kdo ctí jízdní řády!“ Smějou se až se za břicha popadají, průvodčí si ťuká na čelo a pro jistotu se z chodbičky až do stanice nehne.

V Praze přesednou na další vlak a po několika hodinách jízdy konečně Český Krumlov. Krumlove, Krumlove, ó sladký Krumlove.

„Maminko, co si to prohlížíš? A proč u toho spíš?“ probere ji najednou hlas malé dcerky. Z Velké Huby je zase zpátky maminkou, a tak bere malou na klín a ukazuje jí fotky. „Podívej, tady jsme byly s holkami v Krumlově. Tahle je z vodáckého kempu, to jsou naše stany, víš. Tady jsme v divadle na otočném hledišti. Jé a tady nám to stany trochu vyplavilo…“ ukazuje malé obrázky, a ačkoli už má oči otevřené, stejně se jí před nimi ten příběh odvíjí jako film. „Jé, maminko, tady máte hezké hrnečky, takové růžové,“ pronese malá a s těmito slovy zase zmizí si hrát. Maminka se mění zpátky na Velkou Hubu.

Sedí i s kluky u stánku ve vodáckém kempu. Zatímco mladí muži před sebou mají pivko, ty čtyři grácie pijí grog, který si ve stánku nechají vařit do vlastních hrnků. Přeci nebudou tak nekulturní, aby stejně jako ostatní, pily z kelímku. Smějou se, zpívají a svými vtipy baví kromě sebe navzájem a svých lásek i ostatní.

„Kde máte lodě?“ ozve se od vedlejšího stolu.

„My nemáme lodě,“ odpoví všechny jedním dechem.

„Aha, tak rafty?“

„My jsme připluli na voru, který jsme si svázali ze suchých větví,“ pronese Velká Huba.

„Těch si nevšímejte, nevědí, co mluví,“ vysvětluje tazateli Velká Náčelnice a pokračuje: „Já je totiž dostala přidělené z Národního výboru a než jsem je stihla vrátit, tak mi ty výbory zrušili… Dyť se na ně podívejte, srdce by se nad nima jednomu zastavilo.“

Další fotka už je z Hluboké nad Vltavou. Ještě teď se snaží Velká Huba popadnout dech, když na to vzpomíná… Velká Náčelnice to celé opět s pomocí mapy a jízdního řádu do detailu naplánovala. V tolik a tolik dorazí vlakem na Hlubokou, na zámek jsou to čtyři kilometry, takže hodinka klidné chůze. Pod zámkem si dají oběd, pak prohlídka zámku, cesta zpět se zastávkou v hospůdce a v tolik a tolik zase pofrčí vlakem, tentokrát směr Tábor.

Vlak měl jen mírné zpoždění, své bágly si dali do úschovny a všichni společně se vydali vstříc novým dobrodružstvím. Bylo nádherné počasí, a tak se navzdory plánu Velké Náčelnice rozhodli prohlédnout si i obory, které skýtaly příjemný stín. Pánové už tehdy byli kultury docela nabažení, tak by nejraději v oboře zůstali až do odjezdu vlaku, ale odporovat Velké Náčelnici se neodvážili… Po pořádném obědě se vydali na prohlídku toho nádherného zámku a nakonec ani kluci nelitovali, že se nechali přesvědčit.

Fotka z nádvoří zámku. Velká Náčelnice významně hledí na hodinky a v ruce drží jízdní řád. „Tak ten vlak nám ujel, další jede za dvacet osm minut. Když si trochu přichvátnem, tak to zvládnem,“ slyší Velká Huba další povel Velké Náčelnice, jako by to bylo dnes. „Neblázni, jsou to čtyři kilometry, navíc máme věci v úschovně. To nemůžem stihnout,“ pokouší se vzdorovat Malá Náčelnice. „Nebrblej, je to poslední vlak, další už dneska nejede,“ uzemní ji Velká Náčelnice a nasadí na sprint směrem k vlaku. Všem je jasné, že se to nedá stihnout, ale přesto ji všichni následují. Běží jak o život. Zhruba pět set metrů před nádražím utrousí Velká Náčelnice zadýchaně přes rameno: „My zdržíme vlak a kluci zatím vyzvednou bágly. To stihnem!“

Nestihli to, dámy dobíhaly přesně v okamžiku, kdy vlak vyjížděl ze stanice a pánové byli ještě značný kus za nimi. „Kdybyste v posledním úseku nezvolnili, tak jsme to stihli!“ rozčiluje se Velká Náčelnice.

„Zvolnili? Proboha co to žvaníš?“ pustí si svá ústa na špacír Velká Huba. „Vždyť já mám nohy na nádraží a plíce ještě na zámku a ty řekneš, že jsme zvolnili…“

„Vaše smůla, za trest vás čeká nocleh na nádraží…“ doznívají Velké Hubě v uších slova Velké Náčelnice. Ale dost snění!

Skutečně to všechno bylo naposledy? Kdy naposledy dobíhala vlak? Kdy vůbec naposledy jela vlakem? Kdy naposledy byla takhle bezstarostná? Proč už si nikdy takhle nevyrazily? Kam je to jejich životy zavály?

Z bláznivých holek se staly uštvané ženy, které se se životem perou, místo toho, aby si jej užívaly. Každá z nich si prošla svým těžkým obdobím, nejhůř život nafackoval Čisté Duši. Proč právě jí, člověku, který nikdy nikomu neublížil snad ani omylem? Smrt dítěte, co může být horšího? Nic!!!

Dokázaly by přesto všechno být zase aspoň na pár dní jako dřív? Nežít včerejškem ani zítřkem, ale dneškem? Asi sotva… Ale Velká Huba by to přesto ráda zkusila. Aspoň na malý okamžik, na jediný týden v roce! Co to zkusit ještě toto léto?

Bere telefon a volá Velké Náčelnici. Ta jediná by je se svým organizačním talentem mohla být schopná povolat do zbraně…