Procházka aneb O upřímných lidech

Letní povídka pro Víkend MF DNES „Krásné ráno,“ řekne si pan K při pohledu z okna. „Jako stvořené pro procházku!“ pomyslí si, ačkoli tu on stejně nikdy nevynechá. Ať je léto nebo zima, i kdyby trakaře padaly, již zhruba deset let vyráží pan K. (pokud jej zrovna neskolí nějaká zákeřná nemoc, nebo mu nezabrání nečekaná živelná pohroma) každé ráno na svou pravidelnou procházku. V tomto ohledu je na sebe jak na cizího, nepřipouští žádné výmluvy, pevný režim je zkrátka důležitý. Je už léta v důchodu a kromě toho, že bez své procházky by snad ani přesně nedokázal od sebe odlišit jednotlivé dny, se někde doslechl, že pravidelná chůze je prospěšná pro zdraví. Nechodí však s ostatními důchodci do parku, kde by seděl na lavičce, krmil holuby a vedl prázdné řeči o počasí. Na to pana K rozhodně neužije! Ostatně za ta léta si ze své procházky učinil takový malý rituál, na který se zpravidla těší.

Ale dnes jej to z domu přímo žene. Teplý letní vzduch, jenž vdechne otevřeným oknem, je provoněn sluncem i včerejší bouřkou. Ta bouřka v noci ho trochu vystrašila. Lilo tak, že se skoro bál, že jeho oblíbená trasa bude zaplavená. Ale nyní s úlevou shledal, že po dešti zbyla jen ta vůně a pár kaluží, které sluníčko jistě během chvíle vysuší. Už se nemůže dočkat okamžiku, až konečně opustí svůj neútulný byt, na němž je znát, že v něm už léta chybí zásah ženské ruky. Ne, že by si neuměl uklidit sám, to on by uměl… Ale proč? Pro koho? Jemu to tak docela vyhovuje, stejně tu v podstatě jenom přespává. Na nějaké povalování na gauči u televize on nikdy nebyl, to by ho nebavilo. A co jiného by asi tak měl doma dělat? Nejradši má ty dny, kdy může ráno vypadnout z domu a vrátit se až večer. A protože ví, že jeden právě takový den má zrovna před sebou, hraje mu na tváři úsměv, ačkoli jej sousedi a známí považují spíše za bručouna, který se usmívá sporadicky.

V koupelně se pozdraví se svým obrazem v zrcadle a jen tak zlehka, aby se neřeklo, si opláchne alespoň ruce a obličej. Zuby už si pár let čistit nemusí, stačí nacvaknout protézu a je připraven. Rychle zaloví v kredenci a na chvíli znervózní, když nemůže najít to, co hledá. Po chvíli šátrání konečně vytáhne ušmudlanou bankovku, kterou zasune do kapsy, a už se vydává na svou každodenní procházku.

Obklopí jej svěží letní vzduch, slunce již příjemně hřeje, ptáci zpívají a všechno kolem je v plném květu. Uvědomí si, že ten záhon, který loni vysázela dnes už nebožka sousedka, by potřeboval vyplet. „Copa si toho nikdo nevšimne?“ pomyslí si. Rozhlédne se kolem sebe, a když v okně spatří starou Vomáčkovou, zamává na ni a holí významně ukáže na záhon květin, mezi nimiž již prorůstá spousta plevele. Doufá, že pochopila, co jí chtěl naznačit.

Vydává se na cestu. Chůze mu sice činí trochu problémy, ostatně už není zrovna nejmladší, a i když mu ta baba Vomáčková s oblibou říká, že starší než on je už jen černé uhlí, zrovna dnes si naplno uvědomuje, že svět je skutečně náramné místo k bytí. Zhruba po třistapadesáti metrech se zastaví a nasaje opojnou vůni. „Dnes mi nemůže zkazit náladu vůbec nic,“ bleskne mu hlavou. „Leda že by… Ne, je to v pořádku,“ pomyslí si s úlevou, Hostinec u Městského dvora má otevřeno! Znovu se zhluboka nadechne a jeho čichové buňky si vychutnávají onu opojnou, nadevše milovanou vůni sekané a piva prolínající se s palčivým zápachem toalet, na nichž se pravděpodobně již drahně let neuklízelo.

Toto nezaměnitelné aroma, jež ihned při vstupu uvozuje svébytnou atmosféru cíle pravidelných procházek pana K, jej zahřeje na duši ještě více než ranní pohled z okna. Vzápětí jej potěší i zjištění, že jeho místo u stolu štamgastů je volné. Má už dokonce i spolustolovníka. Lépe řečeno spolustolovnici.

Babka Pilotka (jak místní tuto dámu díky její svérázné pokrývce hlavy, již nikdy nesundává, přezdívají) vesele cení své dva zuby. V ruce žmoulá drobné a zasněně hledí na malého ruma na stole. Pan K si objedná pivo a usadí se na své místo, které od včerejška sotva stačilo vystydnout. Slušně pozdraví Babku Pilotku. „Dobrý den, pani.“ Sfoukne pěnu ze svého lahodného moku, napije se a pokračuje v konverzaci: „Víte, pani, já mám rád lidi…“ a než pokračuje, podívá se s dalším douškem na dno půllitru. „… ty upřimný!“ dokončí s hrdým úsměvem svou myšlenku. Babka Pilotka zamyšleně hledí do stolu, jako by hledala čisté místo na ubruse. Po chvíli hlavu zvedne, znovu vycení své dva zuby, obdaruje pana K něžným pohledem a s upřímným „Jo, jo,“ do sebe naklopí svého malého rumíka.

Personál v tomto lokále se činí, tudíž právě v momentě, kdy dokončí tuto duchaplnou konverzaci, už před panem K stojí další pivo a před Babkou Pilotkou malý rum. Objednávek netřeba, tady si zákazníků váží. Pan K si spokojeně vychutnává onen lahodný nápoj, který z něj, jak se zdá, činí toho nejšťastnějšího člověka pod sluncem, a pro změnu jej pije velmi pomalu, aby si mohl užít na svých chuťových pohárcích každý hlt. Dokud půllitr zcela nevyprázdní, zamyšleně mlčí. Babka pilotka pokračuje ve zkoumání ubrusu, jenž ji podle všeho skutečně velmi zaujal. Než se každý z nich pustí do dalšího nápoje, pan K do svého pivka a Babka Pilotka do dalšího malého rumu, rozhodne se pan K společné mlčení znovu opepřit svým názorem. Oduševněle pronese: „Víte, pani, já mám rád lidi, ty upřimný!“ Tentokrát to zvládne na jeden nádech a ani babka Pilotka se svou odpovědí už tolik neváhá. Její „Jo, jo,“ následuje téměř okamžitě. Po tomto rozhovoru se oba opět s úsměvem na rtech oddají svým nápojům. Oba vypadají spokojeně, zdá se, že je jim dobře, když si tak spolu mlčí…

Hostinec u Městského dvora se pomalu začíná zaplňovat a hučí to v něm jak ve včelím úle. Po chvíli už je potřeba mluvit relativně dost hlasitě, aby vás vůbec soused u stolu slyšel. Hostinská lítá mezi hosty jak hadr na holi. Úsměv z tváře jí však nemizí, jen je možná o něco křečovitější než před půl hodinou. No, aby také nebyl, když běhá po lokále s deseti půllitry v každé ruce. Co, kdo pije, však nezapomíná, a tak za chvíli stojí na stole štamgastů další pivo a malý rum.

„Víte pani, já mám rád lidi, ty upřimný!“ ozve se znovu pan K, což Babka Pilotka kvituje svým rozšafným „Jo, jo.“

„Babi, vám to dnes ale sluší,“ žertuje kdosi od vedlejšího stolu směrem k Babce Pilotce, což ovšem pan K neponechá jen tak. Zpraží toho troufalce pohledem, který jako by říkal „Hele, pozor, ta je tu se mnou!“ Za skutečná slova mu však ta nula od vedlejšího stolu nestojí. Usměje se na Babku Pilotku, což je pro ni jasným signálem k napití a dalšímu společnému mlčení. S dalším nápojem přichází další: „Víte pani, já mám rád lidi, ty upřimný!“ následované upřímným „Jo, jo.“

Pan K si Babku Pilotku střeží jako oko v hlavě a opustí ji jen na nezbytně nutný okamžik, kdy musí ve svých útrobách uvolnit prostor pro další várku nápoje. Mezitím se „Víte pani, já mám rád lidi, ty upřimný!“ a v různých podobách pronesené „Jo, jo,“ ozve ještě asi třikrát.

V momentě, kdy se znovu přiblíží stále dobře naladěná servírka a s výrazem, jemuž nelze odporovat, na stůl položí další pivo a rum, se Babka Pilotka najednou mírně zachmuří. Po onom ubruse, který před chvílí tak pozorně zkoumala, rozloží svých pár zbylých mincí, které jasně naznačují, že bude muset toto útulné stanoviště za chvíli opustit. Pan K na ni hledí a vypadá, jako by hluboce přemýšlel. Je zřejmé, že by jí chtěl říci něco povzbudivého…

„Víte, pani,“ usměje se pan K tím nejzářivějším úsměvem, jakým dokáže. „Já mám rád lidi, ty upřimný!“ pronese své moudro s výrazem, jako by se jednalo o myšlenku největšího světového filosofa v dějinách lidstva. Babka Pilotka se pokusí vykouzlit ten nejupřímnější úsměv a ještě o něco více vycení své dva zuby. „Jo, jo,“ odpoví tentokrát s povzdechem a naprosto nečekaně dodá: „Jenom musíte poznat, aby byli opravdu upřimný!“

„To já poznám, pani! Víte co? Já vám koupim pivo!“ nezvykle se rozpovídá pan K a v duchu si blahořečí, že i dnes se vydal na svou oblíbenou procházku. Takhle dobře si už dlouho s nikým nepopovídal. Jak to, že si té nevšední bytosti nevšiml už dříve?

„Škoda jen, že ten čas tak zatraceně rychle letí,“ pomyslí si. „Už za tři hodiny budou zavírat…“