Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
S veškerou mateřskou láskou jsem si dítě posadila na klín, posvítila mu baterkou do krku a vědoma si toho, že fyzické problémy mají většinou příčinu v naší mysli, jsem dceři nekompromisně zakázala kašlat. A světe div se, zabralo to. Tak alou do školy!
To jsem ovšem ještě netušila, že se bacil mezitím přestěhoval na mne. Nebo že by to byla jen ta psychika? Ať tak, či onak, každopádně mi už cestou do práce začíná být velmi nedobře.
Jakmile projdu branou školy, můj stav se ještě výrazně zhorší. Začíná hodina… „Paní, učitelko, těšila jste se na nás?“ zeptá se kdosi. Odpovídám, že pochopitelně, a očkem při tom mrknu na mladíka, který se snaží druhého zatlouct konvičkou do země. „Nečum, brejloune!“ počastuje mne mile onen mladík a vzápětí začne vysvětlovat, že to nepatřilo mně. Pokusím se mu vysvětlit, že pokud chce, aby se k němu lidé chovali slušně, měl by se tak chovat on k nim. Vážně nemám sílu to momentálně více řešit. Snažím se učit. Na tabuli přicvaknu obrázek modrého auta, bílé kočky, hnědého psa a pár dalších různě barevných předmětů a k nim německá slova, z nichž mají žáci skládat věty. To je auto. To auto je modré. Ono jezdí. To je kočka. Ta kočka je bílá. Ona mňouká…
Upírám pozornost k těm několika málo jedincům, kteří jeví o výuku alespoň minimální zájem. V hlavě mi duní, ti, kteří by mne chtěli slyšet, nemají moc šanci. „Buďte zticha, paní učitelka chce učit,“ ozve se kdosi. Usadí ho ovšem hlasité „Drž hubu, kreténe!“ Ke konci hodiny se mne jistá slečna zeptá, co je to ist. „Nešplhej, vole!“ zařve na ni spolužák. „Holkám se vole neříká!“ upozorním mladého muže s vypětím všech sil. „No a co, krávo?“
Zvoní, konečně!
Je mi mdlo a bolí mne doslova celý člověk, už když se jen nadechnu. Pokouším se na sobě aplikovat metodu, která byla v případě dcerky tak účinná, a zakazuji si dýchat. Zdá se, že to zabírá. Ovšem jen do momentu, kdy se při dozoru o velké přestávce sesunu k zemi. Řev, který do té chvíle v mé hlavě působil jako ostré nože, slyším jakoby zpovzdálí. Zmateně se rozhlížím a vidím kolem sebe sedět na zemi několik žáků se starostlivými pohledy. „Je vám dobře, paní učitelko?“ „Co se vám stalo?“ Pokouším se postavit a navrátit svému tělu i mysli ztracenou stabilitu, dokonce se přiměji i k nepatrnému úsměvu. „Je těhotná, určitě je těhotná!“ usnesou se nakonec děti a já oceňuji, že své stárnoucí pomatené pedagožce neupírají právo na sexuální život. Posílena tímto vědomím zvládnu v jakémsi transu odučit další dvě hodiny, načež oznámím vedení školy, že druhý den do práce přijít asi nezvládnu.
Od pátku do neděle se pak poctivě léčím. Popíjím cosi, co by podle názvu mělo kompletně zlikvidovat všechny symptomy chřipky, a z postele se vzdaluji jen na nejnutnější chvíle, při nichž povětšinou objímám záchodovou mísu. Ještě v sobotu večer se horečka pohybuje dost nad 39, všechno mne bolí a s největší pravděpodobností jsem strašně krásná, protože se kolem mne točí celý svět.
V jednu chvíli se probudím a netuším, nejen kde jsem, ale ani kdo jsem. Trvá to možná několik minut, koukám kolem sebe, dokonce vstanu z postele, ale pořád netuším, kdo jsem a co tu pohledávám. Docela psycho! Bloudím po domě, který mi nic nepřipomíná, pod nohama se mi mihne cosi černého a já se snažím přijít na to, co to asi tak může být. Po chvíli narazím na povědomý předmět, který se rozhodnu prozkoumat. Line se z něj známá vůně, která mne vrátí do reality. Aha presovač. A to černé byl kocour. A já jsem já. Uf, to je úleva!
V neděli odpoledne už mi je o poznání lépe, teplota už klesla pod 38, tak se pustím do přípravy prezentace. Stříhám video, vytvářím animace, namlouvám německé výrazy. To by bylo, abych ty duté hlavičky něčím nezaujala! Kdyby nic jiného, to „dun, di, da di, dun di, da di“ se z té písně naučí!
Když večer uložím děti a chystám se uložit sebe, zjišťuji, že jsem patrně v horečnatých stavech vyšívala, neb se mi v posteli zabodla do zadnice jehla. Ale nenacházím dost sil, abych našla to, co jsem vlastně vyšívala. Usínám vysílená a zmatená, ale s přesvědčením, že pozitivními myšlenkami tu zákeřnou chorobu porazím.
Ráno jsem se přeměřila, zjistila jsem, že nohy mne už unesou, a usoudila, že nějakých 37,3 už je tak akorát stav na to, abych se vydala do práce…
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
Sluší ti to, já bych ti nelhal!
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Jsem dítě štěstěny
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Zoufalá matko, nezoufej!
Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Předvánoční chandra
Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli... Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
Koutková Helena
Chrám ze lží a smutku
Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x