Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Chtěla jsem koupit jen pár věcí, zato objemnějších, vyzbrojila jsem se proto nákupním vozíkem a vyrazila. Děti, které slíbily, že nebudou žadonit, že něco nutně potřebují, se poslušně držely za mnou. Postupně jsem do vozíku naskládala mléko, pečivo a velké balení toaletního papíru. Protože děti nezačaly škemrat ani tehdy, když jsme míjeli sladkosti, přihodila jsem jim za odměnu do vozíku lentilky. Už jsme se chystali k pokladně, když jsem si uvědomila, že jsem zapomněla kočičí žrádlo. Nechtělo se mi znovu se vyhýbat s vozíkem v úzkých uličkách. Zaparkovala jsem jej proto poblíž pokladen, s tím, že děti u něj mají počkat, než se vrátím.
Když jsem se blížila k regálu s kočičími pamlsky, všimla jsem si vedle stojícího reklamního stojanu z tvrdého papírového kartonu, na němž bylo vystaveno asi dvě stě lahví tuzemáku v akci. Zaujalo mne, že ta papírová konstrukce takovou váhu udrží. Mohla bych si večer uvařit grog, napadlo mne při výběru vhodných kapsiček pro naši rozmazlenou šelmu. Zvedla jsem hlavu směrem ke stojanu s alkoholem, abych se podívala, kolik že to ten rum v akci vlastně stojí. Hm, 99, 90,-, asi jednu láhev vezmu, přemýšlím a právě v té chvíli za sebou zaslechnu naši Julinku hlasitě volat o pomoc. Otočím se a vidím Julku, jak stojí na stupátku nákupního vozíku, který se, poháněn Kristíkem, šílenou rychlostí řítí přímo na stojan s vystavenými lihovinami. Je mi jasné, že srážka je již neodvratná!
Během následujících dvou vteřin zpracoval můj mozek tolik informací, že superpočítač by před ním bledl závistí. Odhazuji kapsičky, které jsem držela v ruce, a s šíleným řevem „JÁ-VÁS-PŘE-RA-ZÍM!!“ se vrhám skokem plavmo alespoň částečně zmírnit následky blížící se katastrofy. Mé oči sledují padající láhve a já v duchu počítám.
Tři sta, pět set, osm set, tisíc… Pokouším se zhypnotizovat rozkmitaný stojan, těch dvacet tisíc vážně nemám. Za letu chytám po jedné láhvi do každé ruky, jednu padající lahev zachytil Kristian, jednu Julie. Přesně v momentě, kdy běžný cvrkot v obchodě přehluší mé „ZÍM!“, ozve se také rána, při níž se má páteř důvěrně seznámí s místní dlažbou. Nohama se při tom snažím udržet vozík v poloze, která by zabránila padání dalších lahví, přičemž několik lahví dopadá do vozíku na toaletní papír, tedy do měkkého a poslední dvě na mé břicho (také do měkkého).
Tak tu teď ležím na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce a dalšími dvěma na břiše. Ačkoli se nám podařilo zachránit všechny lahve neporušené, nacházím se ve stavu těsně předinfarktovém. Se zavřenýma očima nadávám jako špaček a představuji si ta dvě neviňátka v drtičce papíru, když tu se nade mnou najednou ozve hlas mého bývalého žáka.
„Neměla byste tolik pít, paní učitelko! Není to pěkný, když se tu takhle za bílýho dne válíte po podlaze s chlastem v ruce!“
Nakonec jsem si v rozčilení ani ten rum nekoupila, tak jsem jim aspoň za trest snědla všechny lentilky.
