Hoď střevícem!

Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!

Už jako malá holka jsem s absolutní jistotou věděla, že Ježíšek se každý rok na štědrý den objeví, abychom mohli být všichni spolu (všichni, tedy i ti, kteří už nejsou mezi námi, nebo jsou někde hodně daleko), aby nám rozdal úsměvy a pochopitelně také dárky.

Naše dětské oči zářily, když jsme se s dědečkem a sourozenci vraceli v podvečer z odpoledního výletu domů k mamince a tatínkovi. Počítali jsme, kde všude už byl Ježíšek, což se tehdy dalo docela snadno poznat podle toho, že za okny už svítil vánoční stromeček. S každým rozsvíceným stromečkem se naše očka vždy rozzářila o něco víc, až nakonec hrozila samovznícením.

U štědrovečerní večeře jsme se pak vždy sešli v plném počtu – nejen já, bratr, sestra, maminka, tatínek, dědeček, strýček, ale byli tam s námi i prarodiče, kteří ve skutečnosti byli sto kilometrů daleko, a dokonce i babička, kterou jsem nikdy nepoznala. No vážně, byla tam s námi, měla klidný a vlídný hlas, říkala mi Helenko a měla mne ráda.

Jako všechny děti jsme se i my těšily na dárky, ale i tak jsme si vychutnávaly co nejdéle tu atmosféru, než Ježíšek zazvoní. Dědeček, který miloval bramborový salát, si vždy několikrát přidával, aby naše napětí o něco protáhl. A i když pak „odešel za babičkou“ a u štědrovečerní tabule s námi tedy fyzicky nemohl být, vždycky měl přichystaný lavor salátu a zkrátka tam s námi byl. Ten, koho máme v srdci, nezmizí jen proto, že tu s námi nemůže být, je tam stále, jen si to někdy možná tak silně neuvědomujeme. Ale čas Vánoc je časem kouzel a já jej využívám i k tomu, abych se zastavila a se svými milovanými si promluvila. S těmi, kteří ten čas se mnou tráví, i s těmi, kteří jsou třeba na druhé polokouli či na onom světě.

Dnes, protože ta malá Helenka už trochu povyrostla, patří mé Vánoce především mým dětem. Jsou to hlavně ony, pro které já, rozená bordelářka, vysmýčím a provoním celý dům. Jsou to ony, pro koho se nalíčím a obléknu to nejhezčí, co doma mám, abych byla nejkrásnější maminka na světě. To pro ně se usmívám a zpívám si, pro ně znovu a znovu vyprávím o tom, jak můj dědeček snědl lavor bramborového salátu, jak jsem se vypravila přes půlku zeměkoule, abych mohla strávit Vánoce se svou neteřinkou (když jsem ještě neměla je), jak mé sestřičce pohasla světýlka v očích, když zjistila, že kočárek pod stromečkem není modrý. Aby i pro ně byly Vánoce něčím výjimečným, nejen časem, kdy si rozbalí dárky. A ony to, zdá se, chápou. Ty jiskřičky v dětských očích totiž mluví za vše! Když se do nich podívám, nepochybuji, že Ježíšek existuje, a že je tu po celý vánoční čas s námi.

Po štědrovečerní večeři se mnou zpívaly koledy tak dlouho, že už jsem začala mít pocit, že ani nejsou zvědavé, co že jim to Ježíšek naježil. Děti stály u stromečku, zpívaly a objímaly mne, nejspíš tu chvíli napětí chtěly také co nejvíce protáhnout. Kupodivu nenastalo ani významné zklamání z toho, že se pod stromečkem neobjevila vytoužená želvička, naopak zavládlo nadšení nad mikroskopem, malým chemikem i vším, co Ježíšek vybral pro malou slečnu. Skoro do půlnoci jsme společně skládali lego, dělali chemické pokusy, lili olovo a pouštěli lodičky, televizi jsme nakonec ani nepustili.

V jednu chvíli jsem si všimla, že se Kristík jakoby někam ztratil. Seděl s námi v obýváku, ale zdálo se, že tam není. Povídá si s tátou, říkala jsem si.

Najednou se nám vrátil a pronesl: „Ještě hoď střevícem, maminko.“

„Ty mne chceš dostat z domu?“ zlobila jsem se naoko.

„Ne, maminko, já bych chtěl tátu!“ pronesl naléhavě.

Ale ne, to ne, to přece ne! „Ty přeci tátu máš!“ říkám stejně naléhavě já jemu.

„Jsi si jistá? Kdybych měl tátu, tak by tu teď byl se mnou a ne někde na poušti. Nebo by se mne aspoň zeptal, jestli nechci jet s ním!“

„A ty bys chtěl?“ ptám se opatrně.

„Kdyby to byl opravdu táta, tak by se mne s klidem zeptal, protože by věděl, že já bych tě tu stejně nikdy samotnou nenechal! Takže by ho to nic nestálo, jen to zeptání, víš!?“

Naštěstí Ježíšek ten splín rychle zahnal a vrátil úsměv do dětské tváře!