O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
Ačkoli… S odstupem času jsem nabyla přesvědčení, že o některých si to ve skrytu duše i mysleli a jen vrozená slušnost jim nedovolovala toto označení vyslovit nahlas. Třeba právě o té, která poté, co v učebnici přírodopisu jistého žáka našla lísteček s nápisem „Skořepová je na straně 103“, požadovala jeho exemplární potrestání a na pedagogické radě se dožadovala dvojky z chování pro tohoto nešťastníka.
Pro mne osobně bylo fatální už zjištění, že učitel či učitelka nemusí mít vždy pravdu, že se může nejen mýlit, ale dokonce hluboce mýlit. Stalo se to na prvním stupni základní školy, když mi maminka vysvětlovala, že mám v domácím úkolu chybu, protože není vejce bez vejcete, ale vejce bez vejce. Chtělo se mi tehdy plakat, když jsem se měla přiklonit buď k pravdě své bohyně matky, či polobohyně učitelky. Mé zápisky jasně deklarovaly, že správně je vejce bez vejcete… Navíc, maminka sice byla světlem mého života, ale již několikrát jsem ji předtím přistihla, že něco neví – třeba kolik je hodin, nebo jaké bude počasí… Ale na druhou stranu, maminka, pokud něco nevěděla, tak řekla, že neví. Přeci by mi teď netvrdila, že ví něco, co neví… No, nakonec jsem se nechala přesvědčit, nejen o tom, že pravda je na straně maminky, ale i o tom, že tuto skutečnost je potřeba nějakým taktním způsobem sdělit paní učitelce. Zdánlivá maličkost, nicméně já jsem se se zjištěním, že svět není tak, jak má být, docela dlouho vyrovnávala.
Už proto, abych předešla takovému zklamání u svých dětí (a také proto, že sama jsem učitelka, tudíž bych pro ně mohla být tuplovanou autoritou), jim od mala vštěpuji, že nikdo není neomylný a každý má právo mít někdy špatnou náladu. A také to, že autoritu je třeba poslouchat, nikoli však slepě poslouchat – pokud s názorem oné autority nesouhlasíme, je namístě svůj nesouhlas jasně, zřetelně, zároveň však slušně formulovat. A odmyslím-li skutečnost, že mně osobně zpravidla mé děti skáčou po hlavě, musím říci, že k autoritám obecně si podle mne nalezly velmi vřelý vztah. Svých učitelek si váží, některé z nich přímo zbožňují a drobné omyly jim bez problémů odpouštějí. I když, všechno je asi jednou poprvé…
Když jsem vyzvedávala svého synka ze školy, vyslechla jsem si rozhovor mezi ním, spolužákem a spolužákovou maminkou.
„Kašli na ni, je to nerudná bába,“ pronesla spolužákova maminka ke svému synovi.
Do toho se vložil s absolutně vážným výrazem ten můj: „To nemůžete říkat, že je to nerudná bába! Za to nemůže, že je stará, také jednou budete! Každý má právo se někdy rozčilovat.“
Spolužák se jal bránit svou maminku a obořil se na Kristíka: „Zajímavý, že úplně nejvíc jsi ji vytočil právě ty!“
„Ona má právo se rozčilovat, já mám právo vyjádřit svůj názor!“ ukončil debatu Kristian.
Zajímalo mne, o co že to vlastně šlo. Prý o novou vychovatelku, která je vodí ze třídy na oběd a pak do družiny.
„Ona mi zakázala, abych si došel na záchod a ostatním taky. Normálně jsem si donesl na stůl tác s obědem a chtěl jsem se dojít vyčůrat, jako to vždycky dělám, a ona řekla, že nesmím. Tak jsem jí řekl, že já znám svá práva a že uspokojení základních potřeb k nim patří, a na ten záchod jsem si došel. Když jsem šel já, tak šli i ostatní, no a ona nás pak honila, že už máme jít, když jsme ještě neměli dojedeno,“ popisoval mi naprosto věcně můj syn situaci.
„A poslechl jsi ji?“ zeptala jsem se, ačkoli už jsem předem znala odpověď.
„Ne, řekl jsem jí, že jsi ten oběd zaplatila, tak je mé nezadatelné právo si ho dojíst. Ona mi řekla, že její právo je, abychom ji poslouchali. To ale nemá pravdu, protože svoboda člověka končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého, tak jsem jí to řekl. Vůbec nechápu, proč ji to tak rozčílilo!“ skončil s vyprávěním Kristík.
Pokusila jsem se mu vysvětlit, že má sice právo dojíst si svůj oběd, ale že by se s ním neměl zbytečně loudat, protože to pak zdržuje všechny, a že paní vychovatelka je určitě hodná paní, jen třeba neměla zrovna dobrou náladu. Chvíli se zdráhal, ale nakonec se zdálo, že je ochoten nad tím uvažovat.
Proto mne druhý den překvapilo, když přišel s tím, že maminka toho spolužáka měla pravdu.
„V čem měla pravdu?“ ptám se ho.
„Že je to nerudná baba!“ pronese Kristík a třese se mu hlas.
„Kristík kvůli ní brečel,“ vloží se do toho jeho sestřička Julča. „Všichni se mu kvůli ní smějou.“
„Proč se ti smějí? Co se stalo? Ty jsi něco provedl?“ vyzvídám opatrně, protože vidím, že ani teď nemá daleko k pláči.
„Ona mi řekla, že nemluvím normálně, ale jako děd Vševěd, že mám mluvit jako dítě. A oni mi teď všichni říkají děd Vševěd a posmívají se mi, že nejsem normální,“ štká mé dítko a já cítím, že je z toho skutečně nešťastné.
Chlácholím ho a snažím se mu vysvětlit, že přeci není nic špatného na tom, že mluví tak, jak mluví, pokud přitom nikoho neuráží. Ale uvnitř mne křičí mé ochranitelské já.
Moje poslušné ptáčátko kvůli někomu pláče a není to kvůli jiným dětem, ale kvůli vychovatelce? Jak je to možné?
Nahlas to nevyslovím, ale v duchu si myslím něco o straně 103!
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
Sluší ti to, já bych ti nelhal!
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Jsem dítě štěstěny
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Zoufalá matko, nezoufej!
Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Předvánoční chandra
Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli... Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
Koutková Helena
Chrám ze lží a smutku
Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci...
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x