Chrám ze lží a smutku

Prý bychom měli mlčet, nemáme-li co říci. To, že už delší dobu mlčím, tedy neznamená nic jiného než to, že nemám co říci…

CHRÁM ZE LŽÍ A SMUTKU

 Chtěl postavit dům a zplodit syna,

vždyť to se čeká, je přece chlap,

sny byly vítězné, skutečnost jiná,

snad v nesprávnou chvíli do toho šláp

A tak chrám vystavěl ze lží a ze smutku,

zrcadla na stěnách nechápou pohnutku,

proč srdce své hradbami opevnil,

proč najednou bloudí a nezná cíl.

Své „má dáti dal“ napsal by rád,

i papír to snese jen chviličku.

 Ženu svou toužil vidět se smát,

synovi chtěl vázat tkaničku.

Však je pouze temnou koláží,

co zrcadla příbytku odráží.

A když už mlčím, tak přidám ještě jednu...

ROZVEDENÁ

Obálka soudní osud tvůj pečetí,

ta hrozba v ní tě tlačí.

Celá se třeseš a myslíš na děti,

marně se bráníš pláči.

Snad tlakem smutku i světla pohasla

a vše se do tmy halí.

S dopisem v ruce, bledá a užaslá,

sebe se tážeš, zdali

lze unést hloupé hry, co život hraje,

a jde-li věřit tomu,

že ten, kdo lásku svou sliboval zkraje,

zavřel vám dveře domů.