Co z toho dítěte bude?

„Co jako chceš, aby z něj bylo?“ zeptala se mne tchýně dostatečně důrazně na to, abych si myslela, že její dotaz je narážkou na můj způsob péče o syna. Nechápavě jsem na ni pohlédla a v mých očích se, tuším, jasně zračila otázka, co že to zase dělám špatně.

„Myslím, jaké bys chtěla, aby měl povolání,“ pokusila se mi ne zrovna příjemným tónem vysvětlit význam svého dotazu, z čehož jsem ovšem byla ještě o něco zmatenější než před chvílí, když jsem se cítila být neoprávněně kárána. Prckovi totiž tehdy bylo sotva osm měsíců a já přemýšlela maximálně tak o tom, zda se jednou naučí lézt tak, aniž by k odrazu používal hlavu.

„Tak, co chceš, aby z něj bylo?“

„Nevím, je mi to jedno. Hlavně, aby z něj byl dobrý člověk, jinak ať je z něj třeba popelář nebo automechanik, pokud ho to bude bavit,“ odpověděla jsem, ač to zní jako klišé, naprosto upřímně. Právě v té době se mi totiž při pohledu na prckovy záchvaty nepříčetnosti neodbytně vkrádala do hlavy otázka, co když to dítě jednou někomu ublíží.  Dodnes nevím, jestli to tak mají i jiné matky dětí trpících záchvaty vzteku, nebo zda mé tehdejší obsedantní představy byly pouze důsledek mé hormonální nerovnováhy.

„Ty ses zbláznila? Popelář, automechanik? Nemůže ti to být jedno! Musíš mít nějaké ambice, nemůžeš dopustit, aby z něj byla nula! To já jsem chtěla, aby Jakoubek byl pilotem!“ spustila na mne pohoršeně a tvářila se tak, jakoby se v životě nesetkala s člověkem, který by si zasloužil větší opovržení než já.

„Hm, a je z něj snad pilot?“ odsekla jsem už docela nabroušeně.

„To není podstatný, že není. Důležitý je, že jsem se o to snažila, ty musíš podporovat své dítě, a ne říct, že je ti jedno, co z něj bude!“ hučela do mne dál.

„Ale mně není jedno, co z něj bude, je mi jen jedno, čím bude. A jasně, že ho budu podporovat, aby se učil, když uvidím, že mu učení jde, ale hlavně myslím, že je důležité, aby dělal to, co ho bude bavit. A vůbec, co já vím, jestli bude chytrej, zatím ani nechápe, že se při lezení používají ruce a ne hlava,“ odpověděla jsem jí bez další snahy vysvětlovat, že pro mne automechanik nemá menší hodnotu než pilot.

Tehdy se mi na to konto dostalo půlhodinové přednášky, při níž má tchýně prvně připustila, že by mé IQ mohlo být přece jen o ždibet vyšší než IQ houpacího koně, když se mi snažila vysvětlit, že dva inteligentní lidé nemůžou mít hloupé dítě a že prostě musím udělat vše pro to, aby můj syn měl co nejvyšší vzdělání. Nepokoušela jsem se jí to vyvracet, ačkoli jsem dobře věděla, že dokonce i dva vysoce inteligentní lidé mohou mít neinteligentní dítě. Chápala jsem, že ona své ambice vložila do svého syna. Sama, což je obdivuhodné, vystudovala vysokou školu ve svých padesáti letech. Nicméně jsem se snažila převést hovor na jiné téma s přesvědčením, že mé dítě nemůže žít svůj život podle mých představ, a že by v životě mělo dělat to, co ho bude bavit a naplňovat, a na co bude mít.

Od té doby uplynulo už skoro sedm let, během nichž jsem si na tento rozhovor nejednou vzpomněla. Mé dítko se sice při lezení nenaučilo odrážet rukama, ale za to začalo rovnou chodit a pobírat rozum. Za poslední rok se výrazně zmírnily i jeho záchvaty vzteku a mé tehdejší obavy mi dnes už připadají spíše úsměvné. Dnes je prcek ve druhé třídě a já se jej snažím motivovat k učení, seč mi síly stačí, nicméně nešílím, na rozdíl od mé tchýně a jeho otce, z toho, že nebude mít samé jedničky.

Do nedávna bych byla ochotna tvrdit, že do svého dítěte žádným způsobem neprojektuji své představy o jeho plnohodnotném životě. Před několika dny jsem však musela toto své stanovisko trochu přehodnotit.

Co že mne k tomu přivedlo?

Mluvila jsem s kamarádkou, která se vrátila se svou desetiletou dcerou Lízou z pedagogicko-psychologické poradny. Už nějakou dobu tušila, že holka není žádný lumen a že patrně bude mít nějakou poruchu učení, ovšem to, co se dozvěděla, ji zaskočilo…. Tedy nejen ji, ale i mne.  

Lehká mentální retardace, IQ pod 70, doporučen přestup na zvláštní (tedy praktickou) školu. Na normální základní škole bude prý nešťastná, už teď má docela velké problémy…

Vím, že to není nic tak strašného, jistě jsou mnohem horší věci v životě, ale přesto… Deset let vám ta zdravá krásná a hodná holka dělala radost, sem tam s ní sice byly problémy, ale malovali jste si její budoucnost v růžových barvách a najednou… Najednou ji někdo ocejchuje. Kladete si řadu zbytečných otázek, jejichž zodpovězení neulehčí situaci vám ani tomu dítěti. Ale vy si nemůžete pomoct, samy se vám vtírají.

„Proč právě naše dítě? Kde se stala chyba? Zanedbali jsme něco? Udělali chybu lékaři při porodu? Nemohla se ta psycholožka splést, vždyť my jsme oba inteligentní, tak jak je to možné?…“ Tyto otázky si zcela přirozeně kladla moje kamarádka. Potřebovala se uklidnit, potřebovala se vypovídat, potřebovala najít viníka nebo aspoň pochopení.

Moc jsem si přála ji nějak utěšit, ale bylo mi jasné, že taková informace si vyžaduje čas na zpracování. Pokoušela jsem se ji uklidnit, že bude líp a ona se teď aspoň přestane obviňovat, že Lízin horšící se prospěch je důsledkem její nedůslednosti. Že IQ kolem 70 nevylučuje vedení relativně plnohodnotného života, že se Líza přestane trápit na škole, kde nestačí, a že je to pěkná a hodná holka, tak má reálnou šanci, že se aspoň dobře vdá.

Zatímco jsem ji chlácholila, přemýšlela jsem nad tím, jak by asi bylo mně, pokud bych se ocitla v podobné situaci. Uvědomila jsem si, že chtě nechtě projektuji i já do svých dětí své představy a touhy, a že bych takovou informaci nesla asi velmi těžko.

Pár dní jsem nemohla myslet skoro na nic jiného než na Lízu a její rodiče. Moji prvotní myšlenku, že se holka aspoň nebude trápit, když bude na škole, na které bude mít díky vedení svých rodičů možnost vynikat, začala důrazně vytlačovat má vlastní pedagogická zkušenost ze zvláštní školy. Začala jsem se ptát, co z té holky bude, když ji dají na zvláštní… A při té příležitosti jsem si vzpomněla právě na onen svůj dávný rozhovor s tchýní. Uvažovala jsem nad tím, co se stane, když dostane nálepku „zvláštňák“, a nakolik ji ovlivní sociální prostředí, v němž se ocitne.

Co na tom, že nevystuduje školy? Co na tom, že nezíská prestižní zaměstnání? To vše mi přišlo vlastně nepodstatné, ale tázala jsem se sama sebe, zda v ní to prostředí neutluče slušnost a ambice, které navzdory svému handicapu má. Zatím totiž sama touží něco dosáhnout, něco se naučit, chtěla by jednou někde pracovat… Zkrátka chce být dobrým člověkem, a tomu snížené IQ nikterak nebrání. Nezabije to v ní však právě zvláštní škola?

Zavolala jsem kamarádce, ať ji zatím na tu zvláštní nedává, ať zkusí najít jinou alternativu – domácí vzdělávání, škola pro děti s poruchami učení, soukromá škola, kde je málo dětí ve třídě…

Máte někdo zkušenost s takovou situací?

Jak myslíte, že byste se zachovali vy?

Dokážete někdo poradit?