Můj noční děs

Po narození obou dětí jsem vždy zhruba půl roku protrpěla každou noc. Několikrát za noc mne totiž probudil děsivý sen. No, on už to nebyl ani tak sen, jako spíš pořádná noční můra! Přesně taková, jaká je popisována pod heslem pavor nocturnus – pravidelně se opakující krátký extrémně děsivý sen, spojený s panikou, křikem, neklidem, provázený vegetativními příznaky, jako je pocení, zrychlené dýchání či bušení srdce.

Ačkoli byly obě mé dětičky plně kojeny a svého přídělu se dožadovaly zhruba každou hodinu, vzhledem k čemuž se mi podařilo usnout jen výjimečně, a to na krátkou chvíli, byly tyto chvilky tolik potřebného odpočinku přerušovány vždy stejně probíhajícím děsivým snem, po němž jsem se budila s pláčem a křikem, zpocená a téměř neschopná se nadechnout. Začalo to vždy tak tři týdny po porodu, kdy už můj organismus fungoval jen ze setrvačnosti, a trvalo to v obou případech přibližně šest měsíců.

Zpravidla si sny nepamatuji, ale tento asi nikdy nezapomenu. Byl skutečně kratičký, spíše jen takový záblesk, a opakoval se někdy i pětkrát za noc.

Onen hrůzný sen probíhal vždy zcela shodně: Stála jsem v něm nad postýlkou a hleděla na své mrtvé dítě, které zemřelo proto, že jsem jej několik dní nenakrmila.

Vždy, když jsem se z toho snu ubrečená probudila, klepala jsem se po celém těle a křičela jsem. Vždycky mi pak určitou dobu trvalo, než mi došlo, že to byl sen. Pokaždé jsem potom vzala své dítě do náručí, přiložila ho k prsu a objímala tak, že pro změnu hrozilo, že jej vyčerpána únavou zalehnu. Místo toho, aby se dostavil úlevný spánek, jsem na dítě až do příštího kojení hleděla, šťastná, že jej mám.

Bylo to natolik vyčerpávající, že jsem se postupem času měnila ve svůj vlastní stín, a nebýt toho, že zhruba po půlroce sen najednou ustal, asi bych skončila na psychiatrii.

Čas od času si na tu dobu vzpomenu a vždy to ve mně evokuje ten strašný pocit strachu a vyčerpání. Nikdy to však do dnešní noci nebylo tak silné, jako tenkrát.

Mé děti se dostaly do období „mámu jsem sněd, tátu jsem sněd“ a nemají problém spořádat šestnáct řízků a hrnec kaše dřív, než dodělám salát. Už jsem si zvykla, že patrně dbají na moji štíhlou linii, tudíž jsem se na ně ani nezlobila, když včera snědly k večeři i můj příděl roštěnek, zatímco na mne zbyla jen rýže.  Komentovala jsem to jen slovy, že budou mít z tolika jídla špatné sny. To jsem ještě netušila, že zlé sny budu mít já!

Třikrát za noc mne vzbudila má dávná noční můra, v níž tentokrát figurovaly obě mé děti jako miminka. Vzbudila jsem se úplně stejně zoufalá a ubrečená jako tenkrát. Ráno jsem vstávala unavená a vyčerpaná, jako bych celou noc skládala uhlí. Přes veškerou únavu jsem se ovšem usmívala a dokonce jsem ani neremcala, když těsně před odchodem Julie vylila hrnek s kakaem a Kristian se v něm prošel v ponožkách.

Hleděla jsem na ně s nově nabytou silou, šťastná, že je mám!