Co skutečně przní naši mateřštinu?

O různých jazykových nešvarech a takzvaném prznění mateřštiny zde již bylo napsáno mnohé. Většina příspěvků vyjadřujících se k tomuto problému se však věnuje především jednotlivým nešvarům a řada z nich je spíše vyjádřením čistě subjektivních pocitů.

Hovoříme-li o jazyce, je potřeba si uvědomit, že patří ke kulturnímu dědictví každého národa a je do jisté míry „zrcadlem jeho nositelů“. To, že mateřský jazyk odráží nejen historii národa, ale i některé jeho charakteristické společné rysy, potvrzují různé sociolingvistické průzkumy. Nechci zde zbytečně zabředat do podrobností a odborných termínů, pokusím se proto tuto problematiku osvětlit způsobem co možná nejpřijatelnějším laické veřejnosti.

Pravděpodobně nikdo nepochybuje o tom, že jazyk je živým systémem, který se vyvíjí a reflektuje tak změny historické, společenské i ekonomické. Přesto je to systém jednotný, který má svá pravidla a specifika, k jejichž výraznějším změnám dochází jen velmi zřídka.  

Skutečnost, že přemýšlíme v určitém jazyce, pak do jisté míry ovlivňuje i způsob našeho uvažování. Sociolingvisté například dokládají, že určité povahové vlastnosti jsou vlastní národům, které mají společné základní rysy svého mateřského jazyka. Zabývají se v tomto ohledu nejen morfologií, ale také syntaxí, tedy stavbou vět.

Zajímavá je třeba zřejmá souvislost mezi striktně stanoveným pořádkem větných členů a vztahem k autoritám. Povšimněte si, prosím, v této souvislosti toho, že český jazyk je k postavení větných členů velmi benevolentní. Nejenže nebazíruje na pozici jednotlivých příslovečných určení, dokonce ani řazení podmětu a přísudku není ve srovnání s jinými jazyky tak přísné. Bez zajímavosti není ani vztah mezi užíváním zdrobnělin či počtu synonymních vyjádření pro jednotlivé pojmy a smyslem pro humor. Pro národy, jejichž mateřština oplývá řadou zdrobnělin a synonym je typická jejich bodrost. A právě čeština patří mezi ostatními jazyky, dokonce i slovanskými, k jazykům na zdrobněliny nejbohatším.

Zatímco němčina například používá pro slovo „klein“ zdrobnělinu „sehr klein“, čeština má vedle tvaru „velmi malý“ ještě například tvary maličký, malinký, malinkatý, maličkatý, malilinkatý.

A tím se dostávám k prvnímu dnes často kritizovanému „jazykovému nešvaru“ – ke zdrobnělinám. Uvozovky jsem použila záměrně, protože zdrobněliny samy o sobě jazykovým nešvarem nejsou. Stávají se jím až jejich nadužíváním či používáním v rozporu s logickou výstavbou jazyka. Zatímco použití slova lidičky je jazykově korektní a například ve spojení „Lidičky, já se tak bojím!“ umocňuje emocionalitu vyjádření, pojmy „mocinky“ či „dník“ jsou holé nesmysly jdoucí proti veškeré jazykové logice. Nelze zdrobňovat cokoli, co má vyjadřovat velikost, a stejně tak není možné zdrobňovat pojem, který má absolutní význam. Ačkoli se mi tyto pojmy nelíbí a jsou v přímém rozporu s logickou výstavbou jazyka, z pohledu sociolingvistického mají bezesporu významnou hodnotu. Dokazují totiž snahu těch, kdo je používají, dávat najevo svou bodrost až nepřiměřeně.

Často kritizovaným nešvarem je také používání cizích slov, v současnosti především anglicismů. Jak už jsem uvedla výše, je jazyk sice jednotným systémem, ale zároveň je systémem, který se vyvíjí. Přejímání cizích slov je proto z historického hlediska naprosto přirozenou součástí vývoje jazyka, která jej sama o sobě nejenže neničí, ale do značné míry jej i obohacuje. Pravděpodobně si většina z nás ani neuvědomuje, kolik původně cizích výrazů dnes používáme, aniž bychom si jejich cizí původ vůbec uvědomovali. A to zdaleka nehovořím pouze o jazyce profesním, kde je užívání cizích termínů vyloženě nasnadě.

Jen namátkou: profese, pardon, historie, automobil, kritika, diplom, komunikace, proces nebo třeba i džem a celá řada dalších jsou slova cizího původu, která v češtině zdomácněla a dnes je používáme naprosto běžně.

Není proto divu, že v rámci globalizace do naší mateřštiny pronikají stále častěji i další nové termíny, které si v našem jazykovém systému nacházejí své místo. Samy o sobě tyto pojmy jazyku neubližují, naopak, jsou-li používány v souladu s tímto systémem, obohacují jej.  Zcela přirozené jsou pak tam, kde vznikají jakožto označení nového jevu či skutečnosti. Nevidím důvod pro používání pojmu „SíVí“ či dokonce „Sívíčko“ (odvozeno od latinského curriculum vitae, tedy CV), když čeština má vlastní všeříkající pojem životopis či profesní životopis, stejně tak mi přijde zbytečné používat například pojem mítink pro označení schůze či porady. Naopak nemám problém s pojmem brainstorming, pro nějž by se v češtině přijatelné a přitom trefné označení hledalo jen obtížně. Zcela přirozené je pak obohacování češtiny o výrazy spojené s oblastí informačních technologií.

Přiznám se, že ačkoli český jazyk miluji a na jeho správném používání si zakládám, nezřídka i já používám cizí slova, a to i na místech, kde bych mohla stejně dobře použít výraz ryze český. Vždy se však tato slova snažím používat v souladu s jazykovým systémem jako celkem, tudíž komunikuji, ale nevykomunikovávám, účastním se procesu či uvádím do procesu, ale nezprocesovávám, nediskutuji něco, ale o něčem…

Čímž jsem se vlastně dostala ke skutečnému nešvaru, který náš jazyk opravdu deformuje. Je jím nesprávné používání vazeb. Česká slovesa mají v rámci jazykového systému svou valenci, tedy schopnost vázat se s určitým pádem či určitou předložkou. Nediskutujeme něco, ale o něčem. Zajímáme se o něco, ale zabýváme se něčím. Může mi to vadit, ale nemůže MI z toho bolet hlava.

Souhlasím s tím, že na tom, že to s užíváním správné češtiny jde u nás takříkajíc z kopce, má nemalý podíl skutečnost, že lidé čím dál méně čtou. Nicméně ještě výraznější vliv na tento současný neblahý stav naší mateřštiny má skutečnost, že pokud už lidé čtou, málokdy čtou texty, které by byly správně česky napsané.

Vzpomínám si, že když jsem byla malá, byl do každé knihy, do níž se nedopatřením dostala nějaká chyba, vložen lísteček, který na tuto chybu upozorňoval. Dnes se, pravděpodobně v rámci úspor, od jazykových korektur často upouští, a je proto naprosto běžné, že nově vydávané knihy jsou plné gramatických chyb – o novinových článcích snad raději ani nemluvím.

Nejvíce tedy podle mne przní češtinu skutečnost, že veřejně píší lidé, kteří neumějí správně česky.

Pochopitelně i já někdy udělám chybu a pak se rdím a sypu si popel na hlavu. Také mám mezi svými oblíbenými blogery lidi, kteří jsou občas s češtinou na štíru, a jsem schopna jim to odpustit proto, že mne zkrátka baví a brilantní gramatický výkon není tím prvotním, co od nich očekávám.

Když si ovšem přečtu blog profesionálního publicisty, v němž je hned v první větě chyba ve shodě podmětu s přísudkem, po níž následuje text, který je vzhledem k chybějící nebo nesprávné větné interpunkci v podstatě nečitelný, nemůžu se divit stavu, v němž se současná čeština nalézá!