Ani jsem ho nestačila poznat!

Volala Lusja, chvíli mi trvalo, než jsem se přeorientovala na ruštinu. Pozdravím ji a přemýšlím, co se asi stalo. Už pár let nevolá jen tak.  Pravidelně se ozve na Nový rok, nebo když nám chce oznámit nějakou významnou novinku.  Třeba, že se Ála bude po několikaletém vztahu konečně vdávat, nebo že se ta samá Ála v den plánované svatby rozhodla, že si svého partnera nevezme. A taky si ho nevzala, ačkoli vše už bylo nachystané a zaplacené. Při té vzpomínce se musím usmívat. 

Úsměv z mé tváře však rázem zmizí v okamžiku, kdy uslyším, proč volá tentokrát. „Žeňa zemřel…“ Mluví pomalu a je slyšet, že pláče. V hlavě mi doznívají její slova a já se na chvíli zasním. Vzpomínám, jak jsme se seznámili a jak se z nás stali přátelé.

Bylo to před lety, když jsem byla od gymnázia na výměnném zájezdu v Moskvě. Byli mojí hostitelskou rodinou – Ála, Lusja a Žeňa. S Álou jsme si tak nějak neměly co říci a já se strachovala, že se po večerech ukoušu nudou. Asi by to tak i dopadlo (za čtrnáct dní pronesla celkem asi tři věty), kdyby tam nebyli její rodiče, s nimiž jsem našla společnou řeč téměř okamžitě. Byli jak voda a oheň, ale s oběma byla zábava. Lusja, velmi příjemná a vzdělaná žena, s níž jsem si mohla povídat jak o ruské literatuře tak i o zcela banálních problémech, vždy se stoickým klidem a úsměvem na rtech akceptovala Žeňovy kanadské žertíky. Žeňa byl typický bavič, který se rád napil vodky a pak zpíval a tančil se svou ženou po celém bytě. Ona, jindy spíše vážná, na tuto jeho hru bez problémů přistupovala. Zdálo se, že se v takových chvílích mění v malou rozvernou holku.

Připadali mi tak nesourodí, že jsem se jí jednou musela zeptat, jak se vlastně takoví dva zcela odlišní lidé dali dohromady. Vyprávěla mi o jejich setkání na Arbatu. Ona čekala na kamarádku, která nepřišla, a on na kamaráda, který se také nedostavil. Pozval ji do kina a pak se dlouho do noci procházeli. Další setkání už bylo plánované a na třetím rande ji požádal o ruku.

 „Vždyť se vůbec neznáme,“ řekla mu tehdy zmatená Lusja.

„Na to budeme mít celý život, abychom se poznávali,“ odpověděl jí prý tehdy Žeňa.

Svatba byla za měsíc a tehdy, v době našeho prvního setkání, se poznávali už osmnáct let. Od té doby těch let uplynulo dalších sedmadvacet.

Probírám se ze svého snění a vyjadřuji jí svou účast. Když znovu promluví, mám pocit, že se zasnila podobně jako já. „Víš, nebyl to špatný život, ale byl moc krátký. Vlastně jsem ho ani nestačila pořádně poznat!“