Hele, ona se fakt modlí!

Na namrzlém parkovišti před obchodním centrem se s plnými nákupními vozíky pořádaly závody, jejichž pořadatelem byl patrně někdo velmi důležitý. Přesto, že nebyla vypsána cena pro vítěze, se do nich totiž zapojila naprostá většina zákazníků.  

Soutěžní disciplína „Kdo dopraví svůj nákup do vozu, aniž by odřel jakékoli auto“ pohltila i mne. Bez nehody jsem s těžkým vozíkem dobruslila ke svému vozu, přičemž jsem svou volnou jízdu okořenila několika piruetami a jedním ladným odpíchnutým skokem.  Závěr mé jízdy, při němž se mi podařilo s hlubokou úklonou zastavit vozík zhruba tři milimetry od mého auta, byl korunován hurónským pokřikem a potleskem samozvané odborné poroty. Porota sestávající ze tří mladíků stojících nedaleko mého vozu hodnotila nejen technické provedení, ale i umělecký dojem.

Polichocena vysokým bodovým ohodnocením jsem uložila nákup do kufru auta a opatrně odvezla vozík. Když jsem se vracela zpět, obtěžkána už pouze kabelkou, zaměřila jsem pohled na ženu, která momentálně byla pod drobnohledem poroty. Pobaveně jsem ji sledovala a zapomněla jsem držet balanc. Když jsem asi po třech metrech jízdy po kolenou zastavila nosem o svůj vůz, byla jsem ráda, že je v té chvíli v hledáčku mladíků někdo jiný.

Klečela jsem u svého auta s koleny už téměř přimrzlými k silnici a snažila jsem se zvednout dřív, než se zraky nekompromisní poroty upřou mým směrem. Najednou se nade mnou ozval hlas zhruba čtyřicetiletého muže, který pravděpodobně celou mou krasojízdu po kolenou sledoval.

„Modlíte se ke svému vozu, aby vás v pořádku dovezl domů?“ zeptal se mne sice mile, ale poněkud moc nahlas. Mladé muže tvořící odbornou porotu v tom okamžiku přestalo zajímat veškeré ostatní dění na parkovišti a náramně se bavili na můj účet.

„Hele, ona se fakt modlí,“ smál se jeden z mladíků, až se za břicho popadal.

„Ty vole, modlí, ha ha. Stařec je vtipnej,“ přisadil si druhý.

„Sem myslel, že modlit se chodí do kostela,“ prskal smíchy ten třetí.

„Já vám dám modlení, však já vás také dostanu na kolena,“ říkala jsem si v duchu a směrem k muži, který byl původcem celého pozdvižení, jsem s mrknutím opáčila: „Taky byste se modlil, kdyby vám pod auto zapadla tisícovka a vy byste ji nemohl vylovit.“

„Ty vole, tisícovka!“ zaslechla jsem hlas jednoho z porotců a v témže okamžiku už byli všichni tři na kolenou, s hlavou pod mým automobilem. To už jsem se smála já i „stařec“, který mi pomáhal se zvednout.

Se smíchem jsem nasedla do auta a nastartovala. To byly mety! Mladíci předvedli pravděpodobně nejlepší jízdu celého dne – řada piruet, několik přemetů - technicky dokonalé, umělecký dojem výjimečný.

 Jen nevím, proč si na závěr ustlali vprostřed parkoviště.