Jak jsem utíkala ze zajetí

Kdysi v dávné prehistorii jsem nastoupila učit na jednu venkovskou základní školu. Tedy prehistoricky to zní, když si uvědomím, že to bylo v minulém tisíciletí, ve skutečnosti to bylo zhruba před dvaceti lety. A co je nějakých dvacet let v dějinách lidstva! A v kontextu s tímto příběhem vlastně i v dějinách mé osoby.

Původně jsem na té škole měla učit jen pár hodin němčiny, protože jsem už měla úvazek na střední škole. Nakonec jsem se s panem ředitelem domluvila, že vezmu i nějaký dějepis za starého pana učitele, kterému už zdravotní stav učit nedovoloval. Práce na základce pro mne představovala relativně velkou změnu. Byla jsem zvyklá na drsnější humor středoškoláků, kteří byli odhodláni cvičit trpělivost svých pedagogů den co den. Nevyvedl mne z míry štěkající osmnáctiletý mladík zavřený ve skříni. V klidu jsem jeho spolužákům doporučila, aby si toho psa uvázali, a nechala jsem ho v té skříni i napsat písemku. To, že studenti uzavírají sázky na to, která z dívek se během týdne vícekrát „omylem“ otočí některému pedagogovi kramflíčkem na nártu, jsem prokoukla dříve, než jsem se stala jejich terčem. Myslím, že svého následného nezdařeného pokusu dívka, jež si mne za terč zvolila, docela bolestně litovala.

Zkrátka na středoškoláky jsem byla relativně dobře připravena. Ne tak na děti z druhého stupně. A tak mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že jejich humor je výrazně vytříbenější a méně přímočarý, a než jsem začala rozlišovat, kdy si ze mne děti utahují a kdy mluví vážně.

Když jsem na jedné lavici objevila své jméno s dodatkem „je husná káva“, nepodařilo se mi autora textu přesvědčit k opravě alespoň jednoho chybně napsaného slova. Do dneška proto nevím, zda jsem „hustá káva“, nebo „hnusná kráva“. Jistě tušíte, že zarýt se podpatkem do nožky provokujícího osmáka by mohlo znamenat bolestné následky pro mne, tudíž má pomsta musela být sofistikovanější. Dva dny pak hoch za dozoru školníka brousil a natíral lavici, až byla jako nová. Pokud jsem původně měla být jen hustá káva, tak poté již určitě nikoli.

Rozhodla jsem se přiblížit myšlení a humoru dětí přesně dle rad největšího pedagoga, tedy škola hrou. V němčině mi to nečinilo problémy, ale na dějepis nemám aprobaci, tak to bylo o něco obtížnější. Zpravidla jsme hodinu začínali takovou rozcvičkou, při níž si jeden z žáků myslel nějakou historickou osobnost, a ostatní hádali, kdo je. Hra spočívá v tom, že pronesete pouze jednu informaci o hádané osobě, a ostatní informace pak třída zjišťuje pomocí otázek, na které lze odpovědět ANO či NE. Žáci si tu hru oblíbili a vcelku ochotně se jí aktivně zúčastňovali.

Jednou jsem si ovšem hru nechala až na konec hodiny, kdy už asi byli všichni unaveni výkladem. V tu chvíli se někdo (předpokládám, že to musel být Pepíček) přihlásil.

„Ano Pepíčku?“

„Paní učitelko, vyprávějte nám, jak jste utíkala ze zajetí!“

K Pepíčkově žádosti se okamžitě připojila celá třída. Prosebně na mne hleděli a i ručičky spínali. Nastal přesně jeden z těch okamžiků, kdy jsem si nebyla jistá, zda to myslí vážně, nebo si ze mne utahují. Vysvětlili mi, že pan učitel jim o tom vždy vyprávěl. Opravdu jsem nevěděla, jestli mne ty děti vážně považují za tak starou. Tak jsem se jich zeptala.

„Máte na mysli zajetí v první světové válce nebo až druhé?“

„V druhé pochopitelně, tak stará nejste, abyste pamatovala tu první!“ odtušil Pepíček.

Vykoktala jsem něco ve smyslu, jestli snad vypadám jako fosilie.

„Fosilie ne, ale historická osobnost už jste,“ nasadil tomu korunu Pepíček.

Když historická osobnost, tak tedy historická osobnost, rozhodla jsem se jim tu naši oblíbenou hru přece jen dopřát. „Tak hrajeme děti!“ vyzvala jsem je.

„Neutíkala jsem ze zajetí, ale z exilu!“

„Jste žena?“ – „Ne.“

„Žila jste v devatenáctém století?“ – „Ano, také.“

„Žila jste ve dvacátém století?“ – „Ne.“

….