Být ženou
Kdysi, ještě za mých studentských let, jsme s přáteli vyrazili do Tater. Byli jsme ve složení čtyři mladíci, z nichž jeden byl můj tehdejší přítel, a dvě dívky. Nikdy jsem nebyla zrovna horolezkyně ani bůhvíjak fyzicky zdatný jedinec, přesto jsem se tenkrát vehementně snažila s pány držet krok. Můj pocit, že aby mne muži vnímali, musím být stejná jako oni, patrně pramenil z toho, že alespoň trochu ženských tvarů jsem nabyla později než většina mých vrstevnic.
V osvědčených ošoupaných botách, otrhaných šortkách a vytahaném triku jsem se proto tehdy s krosnou na zádech a s úsměvem na tváři vydala z Tatranské Lomnice k chalupě vzdálené zhruba čtyři hodiny svižnějším tempem a přesto, že mne ukrutně bolelo břicho, nedala jsem to na sobě znát. Ta druhá slečna, v přiléhavých minišortečkách a tělo kopírujícím tílku, začala zhruba v půlce cesty kňourat, že má puchýř na patě a dál už prostě nemůže.
Její blbost, neměla si brát nové boty, říkala jsem si. Ale pánové ochotně zastavili, že si tedy odpočineme. Slečna za vydatného mrkání svými perfektně nalíčenými řasami dala pánům náležitě najevo, že bez jejich pomoci zhyne v lesích a stane se potravou líté zvěře. Byla tak slabá a bezbranná, že jí prostě museli pomoci. O obsah jejího báglu, se proto rozhodli podělit, a to pochopitelně i se mnou. Slečna tudíž dále pokračovala s prázdnou krosnou, díky čemuž cestu přežila, a mně přibyly do batohu její mačky, dva bochníky chleba a troška kosmetiky. Ta totiž do pánských zavazadel nepatří. Co na tom, že byla pomalu stejně těžká jako mé celé vybavení na týdenní pobyt.
Na chatu (horolezeckou boudu) jsem dorazila nejen vyčerpaná, ale také s takovými bolestmi v podbřišku, že jsem byla přesvědčená, že to na mně musí být vidět. Evidentně nebylo. Poté, co jsme se zabydleli, omyli a nasvačili, pánové zaveleli výšlap na Lomnický štít. Slečna opět zamávala řasami tak, že mne málem odvála do rohu, a oznámila, že zůstává na boudě. Protože nikdo nic nenamítal, pokusila jsem se také mírně vzepřít. Na mé oznámení, že mne bolí břicho, a že bych možná také raději nikam nešla, jsem byla poplácána po zádech s tím, že to rozchodím.
Jsem si plně vědoma toho, že za to, co následovalo, si můžu sama. Neměla jsem nikam chodit…
Nicméně jsem vyrazila a bolest sílila. Pánové se mi začali vzdalovat a ten můj byl možná už na vrcholu, když došlo ke zlomovému okamžiku. Byla jsem asi v polovině skalnatého úseku, který se zdolává za pomoci jistících řetězů, když mi praskla cysta v břiše. Sunula jsem se kamsi dolů a loučila se se životem. Měla jsem ohromné štěstí, že jen kousíček pode mnou stoupal jakýsi dostatečně silný muž, který mne zachytil. Rozplakala jsem se jak malé dítě a onen pán mne ještě se svým přítelem donesl zpátky na chatu.
Vlastně není až tak podstatné, co se dělo dál, ani jak dopadl můj tehdejší vztah. Mnohem důležitější je to, že jsem si tenkrát konečně plně uvědomila, že jsem žena, a tudíž není slabostí být jen žena. Tehdy jsem pochopila, že mne nikdo nebude obdivovat za to, že budu chtít zvládnout to samé co muži, že se s nimi budu snažit držet krok. A že to vlastně vůbec nechci. Má-li mne někdo obdivovat, pak ne za to, co všechno jako žena dokážu, ale za to, jaká žena jsem. A neváhám k tomu použít všech dostupných ženských zbraní.
Občas se cítím slabá a tuto slabost se nestydím dát okatě najevo. Občas využiji přiléhavé šatičky, občas mávám řasami, občas mám puchýř na patě…
Je krásné být ženou!
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Koutková Helena
Sluší ti to, já bych ti nelhal!
„Sluší ti to, maminko, opravdu ano, ty víš, že já bych ti nelhal! Ale pokud se chystáš mezi lidi, měla by ses připravit na to, že zdaleka ne všichni mají tak vytříbený vkus jako já!“
Koutková Helena
A vás to jako nelechtá, maminko?
Prý se na mne ptal Petr, říkala mi mamka, a prý si myslí, že jí určitě něco tajím. Teda Petr si to myslí, ne mamka. Teď mi to došlo, vždyť vy vlastně nevíte, kdo je Petr.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše
„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.
Koutková Helena
Z deníku pomatené učitelky – Když v ráji sněžilo
Podařilo se mi získat práci snů. Pokud občas míváte děsivé noční můry, ráno vstáváte s mučivými bolestmi břicha a s panickým strachem vstoupit do jámy lvové, pak patrně máte představu, jak asi taková práce vypadá.
Koutková Helena
Jsem dítě štěstěny
Miluji, když po dlouhé době vyleze sluníčko a pořádně se do toho opře. Obzvlášť, když je po páté vyučovací hodině a mám před sebou víkend. Chvíli po půl jedné sedám do auta a jedu domů.
Koutková Helena
Tak jsem vstoupil bez klepání – recenze
Nelekejte se, nepasovala jsem se do role samozvaného literárního kritika, jen plním slib, který jsem dala autorce knihy „Vstupte bez klepání“.
Koutková Helena
Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej!
„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.
Koutková Helena
Blogy v novém kabátě
Tak prý blogy dostaly nový kabát. Nevím, jak vám, ale mně ten kabátek nepřijde příliš slušivý, spíše mi připomíná císařovy nové šaty...
Koutková Helena
Neměla byste tolik pít!
Patrně mi dáte za pravdu, že pohled na ženu středního věku válející se na podlaze supermarketu se sukní vyhrnutou tak, že odkrývá i to, co by mělo zůstat skryto, a s lahví rumu v každé ruce není zrovna tím, co by měly spatřit dětské oči. No jo, kdo to ale mohl tušit, když jsme do toho obchodu vcházeli?
Koutková Helena
Zoufalá matko, nezoufej!
Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.
Koutková Helena
Hoď střevícem!
Věřili byste tomu, že existují tací, kteří nemají rádi vánoční svátky? Prý snad někteří dokonce ani nevěří na Ježíška. Skandál! Ačkoli, ať si každý věří, čemu chce, já vím své!
Koutková Helena
Předvánoční chandra
Poslední dva měsíce v mém životě byly skutečně hektické. Nebo spíš neskutečně. Zkrátka a dobře, hrábla jsem si až na samé dno svých sil. Ačkoli... Pokud je pravda, že v momentě, když se člověk domnívá, že už opravdu nemůže, je teprve ve dvou třetinách svých sil, pak ty tři hodiny spánku denně byly vlastně zbytečné.
Koutková Helena
Vydrž, Prťka, vydrž!
Trochu to ve mně hrklo, když mi do telefonu sdělila ředitelka školy, kterou navštěvují mé děti, že se nemám lekat. Když totiž těmito slovy začala svůj hovor naposledy, tak mi následně oznámila, že můj syn ve škole omdlel a jede pro něj záchranka. Očekávajíc podobnou jobovku, nastražila jsem uši a vzápětí jsem si oddechla. Nejspíš trochu předčasně.
Koutková Helena
O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
I když mne rodiče vždy vychovávali k úctě k autoritám, nikdy nešlo o to „držet hubu a krok“. Tak třeba učitelka nikdy, skutečně nikdy, nemohla být zobrazena v učebnici přírodopisu na straně 103, učitelka se mohla maximálně tak mýlit!
Koutková Helena
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Dostala jsem nabídku vést kurzy finanční gramotnosti v různých obcích naší vlasti, a protože jsem dostatečně finančně gramotná na to, abych věděla, že každá kačka navíc se může hodit, nabídku jsem přijala. Budu sice dvakrát týdně brázdit automobilem zapadlé končiny, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani potuchy, ale co, vždyť mne řízení baví!
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x