Tak nebuď bačkora, buď přece trochu chlap!

Po dlouhodobém soustavném dešti konečně vysvitlo slunce a je příjemně teplo. Podle meteorologů vydrží tato idylka, no, minimálně osm hodin. Rozhlížím se kolem sebe a mám chuť se jen tak natáhnout a užívat si slunečních paprsků. Jenže… Tráva je přerostlá, živý plot už se ohýbá pod vlastní tíhou, skleník potřebuje vyplít, rajčata vyštípat. Hmmm, osm hodin? Ale jo, to dám, musím, nejsem přece bačkora.

Nejdůležitější je rozhodnutí a mé rozhodnutí je neochvějné, zvládnu to, ať se děje, co se děje!  Dětem umíchám vajíčka, aby se za chvíli nedožadovaly dalšího jídla, a s elánem se vrhám do práce. Motor sekačky si spokojeně vrní, ovšem jen do chvíle, než se s ní rozjedu. Řev, smrad, ticho. „To budete muset vzít nadvakrát, tráva je moc vysoká, takhle vám to neutáhne,“ volá na mne soused přes plot. Aha, tak fajn, zvýším výšku sekání o tři zoubky a hned sekačka pracuje, jak má.  Sekání trávy je relativně příjemná relaxační činnost, říkám si zhruba po třičtvrtěhodince, jen ten sběrný koš by mohl být trochu větší. Zahrada je docela velká, takže zhruba za další půl hodiny začínám pociťovat, že ta relaxace je vlastně jen prachsprostá práce. „Mám žízeň,“ křičí to menší stvoření, pětiletá Julie. Já také a neječím kvůli tomu na celou ulici, pomyslím si, nicméně vypnu sekačku a jdu udělat pití. Aspoň si odpočinu a také se napiju, pot mi stéká snad úplně všude. Chce někdo ještě něco? Nikdo nic, fajn, na pět minut si snad můžu sednout, i když. Kouknu na hodiny, ten čas ale letí, takže nic, jde se makat.

Znovu zapínám sekačku a sotva se rozjedu, tak i přes její zvuk slyším hurónský řev většího stvoření, sedmiletého Kristiana.  “Chceš nás nechat umřít hlady? V normálních rodinách se svačí!“ Zatínám zuby a stejně jako pokaždé v obdobné situaci si v duchu říkám: „Hlavně klid, vydrž, tebe doma také nebili.“ I když jak s oblibou dodává můj otec, možná, že měli. Jdu připravit svačinu a při té příležitosti vyndám prádlo z pračky. Děti pověřím jeho pověšením, aspoň bude chvíli klid. Obrázky, které dostaly za úkol namalovat, už jsou hotové, co na tom, že většina barvy je na podlaze, to teď neřeším. Dokud svítí slunce, řeší se zahrada.

Za chvíli už je první kolo sekání za mnou a to druhé jde o poznání rychleji. Ruce už mne sice brní a v nohách už to díky terénním nerovnostem pozemku také docela cítím, ale zdá se, že to docela odsýpá. „Do prkýnka!“ zaječím tentokrát já. Od sekačky odletěl kámen a mně se z nohy a z hlavy řine krev. Na hlavě je to jen škrábnutí, druhotný odraz od nohy, ale noha je solidně rozseklá. „To nevypadá vábně,“ pronese Kristian znechuceně. „Chtělo by to s tím něco udělat, ať na to nemusíme koukat,“ dodá lakonicky. Vyčistím ránu kysličníkem, ovážu ji a pokračuji v bohulibé činnosti. Za chvíli je posekáno, tak jen od rána obalené řízky hodit na pánvičku, ohřát kaši a podává se oběd. Zatímco se prckové cpou, převěsím prádlo a vymýšlím, jak je dál zabavit. Kromě domácích úkolů, které je ovšem ochotná dělat pouze Julie, protože žádné nemá, mne nic smysluplného nenapadá.

Beru je tedy sebou do skleníku a společně se dáme do pletí. Po chvíli jsou oba splavení a původní nadšení ze společné práce z nich opadá. „Fajn, mazejte do sprchy. Ne, nevadí, že nacákáte, já to pak vytřu…“ Tak ještě vyštípat rajčata, no a zbývá už jen ten živý plot. V dálce slyším hřmění, ale to stihnu, ještě je to daleko. Telefon… Ne já nechci, já to nezvednu. Zvoní vytrvale. No jo, no, vždyť už to zvedám. „Překlad? To víte, že můžu, hned zítra se na to vrhnu. … Cože, dneska? Vždyť je neděle… Aha urgentní.  Že je to jen jedna stránka? Fajn, jdu na to. … Ano, pošlu vám to co nejdříve.“  Ach jo, proč zrovna teď? Ale jednu stránku budu mít raz dva. Otvírám e-mail. Cože? Bazény s karbonovým jádrem? Je karbonové jádro to samé jako uhlíkové jádro? Jak to nejlíp přeložit, a co ty technické parametry? Hledám v německých vyhledávačích, aby mnou použité termíny byly co nejpřesnější. Jde to ztuha, ale po začátečním zdržení se do toho dostávám. Odesílám klientovi německý text, v němž je, pevně věřím, méně chyb, než bylo v českém textu. A teď hurá na živý plot.

Přistavit štafle, plot má dva a půl metru na výšku, natáhnout prodlužku, a jedem. Děti nemají co na práci, tak pobaveně sledují mé balancování na štaflích a náležitě je komentují. Bouřku je slyšet stále blíž, ale už toho moc nechybí, tak to snad stihnu. Mé tělo sice není zvyklé na takovou činnost a ruce už se mi třesou a bolí tak, že je mi jasné, že se asi moc nevyspím, ale nevzdávám to. Najednou se opět rozhostí ticho. „Nejde elektrika,“ hlásí Kristian. Že by ta bouřka? Zkontroluji pojistky v domě, jsou v pořádku, u nás to nebude. Tak já to nakonec nestihnu kvůli vypadlé elektrice? „Nechci ti radit,“ ozve se znovu náš pan nejchytřejší (tak neraď, pomyslím si), „ale na tvém místě, bych se podíval na hlavní jistič, tipuju to na to, že se ti podařilo plotostřihem přeříznout kabel.“  A jo, on má holomek pravdu. Vydávám se k hlavnímu jističi, který stojí na kraji našeho pozemku. Otvírám jeho dvířka a… „Au, co se děje???“ (sprosté nadávky, které ze mne padají, raději vynechám) Cítím neuvěřitelnou bolest v ruce a v obličeji, a když mi dojde, co se stalo, snažím se odehnat děti. Přímo za zavíráním rozvodné skříně si totiž udělaly hnízdo vosy a v momentě vytažení klíče se na mne vyřítily. Vydávám se domů pro biolit, ruku i obličej mám nateklé do obludných rozměrů, po obličeji mi kanou slzy. Slzy od bolesti, vyčerpání, od rozhořčení nad vlastní neschopností a marností.

„Já už opravdu nemůžu,“ přiznávám tiše mezi vzlyky.

„Ačkoli je na tebe skutečně nevábný pohled, ber to z té lepší stránky, teď se ti ta ruka a hlava hodí k té nevzhledné noze,“ glosuje situaci Kristian a s naprostým klidem dodá: „Už ti chybí sotva dva metry, tak to přece nevzdáš! Tak nebuď bačkora, buď přece trochu chlap, mami!“

Nevzdala jsem to, polkla jsem dithiaden, vosy jsem vyhubila, pojistky nahodila, poslední dva metry dostříhala a celou noc jsem bolestí oka nezamhouřila.

 Ale víte co? Já se nechci vzmužit, nechci být chlap a klidně budu bačkora!!! Chci být to, co jsem - blondýnka, která si neví rady, žena, která, potřebuje obejmout a pomoct. Nejsem strom, pod jehož větve se všichni můžou schovat, jsem jen slabý stromek, který potřebuje podepřít…